Když literární noviny ohlásily závěrem loňského roku přechod z týdeníku na periodu měsíční, nepovažoval jsem to za velkou tragédií. Málokdy jsem je stejně stačil přečíst v posledním roce celé. Spíš mne zpravidla část obsahu neoslovila, například pro mne zbytná příloha Harmonie. Sliboval jsem si, že budu svědkem nějaké zásadnější proměny, která mne třeba i potěší. Těšil jsem se nejenom na proměnu obsahu, ale i na proměnu formy. Proto je pro mne letošní první číslo Literárek spíš zklamání. Nezměnilo se nic. Nezměnila se skladba obsahu, nezměnil se novinový formát. To, co mi nevadilo u týdeníku, u měsíčníku mi přece jen vadí. Cenu 49 Kč obhajuje příloha Biblio. Ale buď jak buď, Literárky mne v současné tištěné podobě nijak zvlášť nepřitahují. Webová podoba novin je na tom z mého pohledu o mnoho lépe. Dovedl bych si představit, že by existovala pouze tato podoba. Ale byl bych ochoten za ni platit? Nevím, nevím. To bych asi asi raději dal přednost jinému projektu. Ale kterému? Na výběr toho moc není. Z blízkých škatulek snad jen Deník Referendum, Britské listy. Takže nakonec by asi dostaly přednost Kulturní noviny, které jsou mi skladbou bližší. Ale ochota platit za on-line obsah je zatím malá. A pokud to nebude otázka nutnosti nebo srdce, tak bude malá pořád. Uvidíme, jak se tím popere 067, projekt Petra Koubského.

Básnická sbírka Ivo Odehnala s dlouhým názvem Šaman z Kančích hor pouští žílou matýlům paměti, kterou vydalo nakladatelství Sursum koncem loňského roku, svými dvěma suitami navazuje na básníkovu předchozí sbírku Ohořelec (2006) a tvoří s ní triptych věnovaný rodnému kraji – Valašsku. Jestli je něco pro mne s tvorbou Ivo Odehnala, který vydal již na dvacet básnických knih, něco primárně spojené, pak skutečnost, že jeho dílo při všech proměnách a změnách působí kompaktně. A pak ta jeho neoddělitelná spojitost s jeho rodným krajem, která je příznačná pro větší část jeho knih. Projevuje se jak výběrem lexika, tak místní určeností básní. Nejinak je tomu i tedy v této jeho knize poslední. Tuto skutečnost podtrhuje i výtvarný doprovod, pro který byly zvoleny záběry z amatérského filmu otce věnovaného loupení klobouckého zvonu a jeho návratu. Není tedy ani nijak překvapivé, že ve sbírce pozorujeme textové návraty ke starší tvorbě, jmenovitě ke sbírkám Hadí paměť (jen na okraj – kniha s jednou z mých oblíbených obálek) a Kvetoucí oheň. Sbírka potěšila.

RODINNÁ TAJEMSTVÍ

Nahota byla u nás odjakživa tabu
Žádná freikörperkultur
Žádní nudisti

Jednou ráno se mi mihl před očima
černý chomáč
ve škvíře matčiny noční košile
když vstávala z postele

Otcův úd jsem náhodou zahlédl
jedenkrát v životě

Až daleko později mi došlo
že jsem viděl
své stvořitele…

Poslední básnická sbírka Boženy Správcové Strašnice zaujme už na první pohled, a to svým uhrančivým obalem, ze kterého září z temnot oči tří baskervillských psisek. Sbírku ještě v loňském roce vydalo nakladatelství Trigon, ve kterém vydala i předchozí sbírky Požární kniha a Východ. Tentokrát se nejedná o jednu skladku, ale o několik delších básní, zpravidla s dlouhými řádky. Donutilo mne to prohrabat knihovnu. Až do spodních pater. Výmluva, Guláš z modrý krávy. Boženina prvotina. Fakt, dvacet let. Ale i tuto šestou jsem si přečetl rád a s potěšením, prostě příjemné překvapení z přelomu roku. Tak aspoň ukázka z básně Dvojí život jezdce:

Transformátor
Kdo je muž a kdo je žena?
To je jedno. Umíme oba už oboje.
I v obnažených zbraních, v ostří.
Je to hra a je to smích.
Blond trpaslice chvěje se štěstím v mé náruči.
Do zad se zakousl veliký tlustý básník.
Zuby má dlouhé jak meče.
Jsem jezdec.
Jezdec metrem. Obzvláště tam,
kolem hřbitovů –
kde jsou slyšet tisícihlavé pěvecké sbory,
kde strašlivá hudební tělesa,
kde sbory umrlých –
jen málo jezdců slyší totéž,

což nechápu.

Související:
Básnířka Božena Správcová: Každý má v sobě svoje Strašnice