Známý bohém a pijan, jeden ze zakladatelů moderní jugoslávské poezie. Tin Ujević se narodil roku 1891 ve Vrgoraci v Chorvatsku, studoval filosofii. Za spolupráci s hnutím nacionalistické mládeže, dožadujícím se sjednocení jihoslovanských národů a svržení rakousko-uherské nadvlády, byl vězněn. Své postoje později přehodnotil. Za první světové války žil jako emigrant v Paříži. Později se zcela vzdálil z politického života. Věnoval se literatuře, publicistice a překládání a prožil život v Bělehradě, Sarajevu, Splitu a Záhřebu, kde také roku 1955 zemřel. Teprve po smrti je doceňován především mladou generací. Je v něm spatřován „klasik charvátského modernismu“ a jeho básnická tvorba představuje „jednu z nejvýznamnějších epoch jugoslávské poezie“.
Za života byly vydány básnické sbírky Nářek nevolníka (1920), Medaile (1926), Auto na korze (1932), Zkormoucený zvon (1933), Žíznivý kámen na prameni (1954) a eseje a lyrické prózy Muži u dveří hospod (1938) a Skalpel chaosu (1938).
Nejvýznamnější chorvatská literární cena za poezii Tin je pojmenována právě jeho jménem. Cena, která byla založena v roce 1980, je udělována od roku 1981. Do 1993 byly ceny udíleny v Záhřebu, od roku 1993 pak v Ujevićově rodném Vrgoraci, a to 5. července, v den jeho narození, na akci „S Tinom u Vrgorcu“.
Jedinou česky vydanou knihou, právě z ní jsou ukázky, zůstává výbor Žíznivý kámen na prameni z roku 1966. Verše přeložil Josef Hanzlík za jazykové spolupráce Dušana Karpatského, který výbor uspořádal.
* * *
Zdá se mi znovu nazlátlý stesk plodů
v zelených větvích, v splitském sadě starém.
V duši se stmívá — jako v chorovodu
splývají smutky, vedouce se v párech.
Touha se ale chví jak ptáče nahé,
jak úpěnlivý tanec v bludném kole,
jak modrá píseň, přerušená náhle,
jak žebrák v půli pouti kolem hole.
Všechna má láska na tvém dešti, v blátě —
to srdce mé se v sedm kusů láme;
pod každým mečem plamen zavolá tě;
jen nad mým dechem mlčí sivý kámen.
Myšlenky temné lhou před ostrým světlem;
mozek pln krve, tepny výš se ženou;
do mé tmy blýskly jen tvé oči světlé,
cizí, a proto milosrdná ženo.
Tin Ujević na fotografii Milana Paviće z roku 1953
NOKTURNO
Dnes v noci mám ve spáncích oheň.
Můj spánek usíná, já horečnatě bdím.
Myšlenky ve snu žhnou. Na neshledanou, sbohem.
Umírám na krásu. Do rána uhořím.
A duše zšílená až u dna noci tone
jak slepá pochodeň pod nejhlubšími tmami.
Zaplačte, zaplačte do ticha tichým stonem,
zemřeme, zemřeme ode všech sami.
Tin Ujević na poštovních známkách tří států
* * *
S černou ránou v srdci, hlubokém a temném,
s tajemstvím, jež z dávna prokletého klíčí,
s hvězdou, která z oka svítí do tmy země,
dál jdi stezkou klamu, mrtvý Ujevići;
smrt, to je tvá láska krok po kroku zpátky,
smrt je všechno tvé — a tedy vše, co není;
visí na tvých ústech, její dech je sladký,
smrt je ve tvé smrti, smrt je ve Zjevení.
K čemu je ti létat, horoucný a slepý,
k čemu je ti toužit, k čemu je ti snít?
Marně věříš ve svůj zázrak velkolepý.
Vše je bez užitku. Smrt jde za básní.
Jako vůně ve skle, z něhož zbyly střepy,
hyne v tobě píseň — a ty hyneš s ní.
Básníkův pomník v Záhřebu
Související:
http://www.vecernji.hr/kultura/rukopisi-tina-ujevica-virtualnome-obliku-clanak-475285
http://www.pivnica.net/pijanacko-hodanje-u-dijagonali/1715/
http://sredanovicb.tripod.com/poezija/tin.html
