V pátek se nám podařilo s Jirkou po víc než roce sejít společně s i rodinami. Skoro malý zázrak. Je nutné si takovéto události užít, a tak v sobotu ráno jsem před plánovaným vstáváním dal přednost pohodlí a budík na mobilu navzdory komářímu pískání zase típl. Přišel jsem tak o společné focení u lhoteckého javora.
Ale co už, v neděli jsem si to vynahradil. Kupodivu jsem si jako sova přivykl časnému vstávání a naštěstí mi nedělá problém den na to přejít na „noční“ režim. Avšak procházka ještě takřka nočním lesem má do sebe něco zcela jiného, než ranní industriální krajinou. Zavzpomínal jsem si na svá myslivecká léta, svět ticha a tajemným zvuků v houštinách. Koneckonců příjemná změna.
Díky Ephemeris jsem tak nějak tušil, kdy nakonec můžu očekávat východ slunce. A nakonec jsem se i dočkal.
Nedělní ráno. Kupodivu den po Starém dobrém westernu, kde vystupoval Pavel Bobek, interpret této mé oblíbené písně. No, Bystřička zas jednou zavzpomínala na období své již spíš zašlé slávy.