Nejsem takový masochista, abych se pouštěl do čtení originálu Odyssea, ale na stránkách jedné z mnoha ruských knihoven (FictionBook.lib) jsem narazil na výčet toho, co často čtou čtenáři tohoto díla. Celkem příhodná společnost (včetně D.B.). :)
Léto příliš aktivitám nepřeje. Ale je tu opět jedna hádanka pro pondělní noc.
Velkoměstský špitál
ve tři ráno.
Zářivka kuchá
na chodbách tmu.
Prázdné okno s lodyhou.
Ulicí... Nic.
Uličkou… Nic.
Nedopsal jsi léto!
Ona stejně sténá.
Od náměstí sprostě
páchne pivovar.
Italský básník (* 20. 8. 1901, † 14. 6. 1968), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1956). Více informací na http://it.wikipedia.org/wiki/Salvatore_Quasimodo
Apollionův zpěv
Pozemská noci, v tvém chladném ohni
se mi tolikrát zalíbilo
a sešel jsem mezi smrtelné.
A viděl jsem muže
skloněného nad milenčiným klínem,
jak naslouchá svému zrození
a mění se, odevzdán zemi,
ruce spojené,
sžehnuté oči a mysl.
Měl jsem rád. Studené byly ruce
nočního stvoření:
hluboké hrůzy přijímalo tam na širém lůžku,
kde za svítíní jsem slyšel, jak mě probouzí
pleskání holubích křídel.
Pak nebe přineslo listí
na jeho nehybné tělo:
vzduly se hluboké vody v mořích.
Má lásko, tady se trápím,
bez smrti, sám.
Přeložil Jaroslav Pokorný
Když o nás tak hezky píše ;), tak tu dáme odkaz:
http://www.neviditelnypes.cz/clanky/2005/08/45388_0_0_0.html
Tak, dnes jen úryvek. Snad ale něco napoví. Snažte se :)
Po skvostech prý přišla na řadu
čtveřice plavých, navzájem podobných,
rychlých přů. Předal rek králi
poklady i koně: tak počíná muž,
nesnuje příbuzným síť z proradnosti,
svým společníkům nechystá smrt
zákeřnými tahy. ...
Před knižním vydáním dlouho očekávané publikace jsou/budou jednotlivé kapitoly vydávány na internetu. Přímo je vyzýváno k diskuzi a připomínkování.
Stahujete, čtěte: http://www.ucl.cas.cz/texty.html
Úryvek z básně Co Bůh? Co člověk? českého barokního básníka, jezuity a misionáře (1619- 1680).
...
Já jsem bída neřestí,
chudoba, samé žebrání:
tys poklad, pouhé štěstí,
všeho dobrého oplejvání:
tys původ všeho dobrého,
tys poklad velmi podivný.
Já kořen všeho zlého,
mrzký, nestálý, pochybný.
Co teď, co budoucího,
ty jsi všeho povědomý,
já jsem srdce tupýho,
sám svého nepovědomý.
Tys smysl, rada všeho,
neomylná prozřetedlnost:
já pak pychu zlostného
všecka všudy ošemetnost.
http://www.volny.cz/poietikon/mariestastna.html
Hlavně pro ten poslední text.
Když už nám to léto tak nějak skončilo ;) , tak se můžu radovat aspoň z napuštěné přehrady. Pohled ze lhotecké strany.
Hlavní téma: Může psaní na internetu dát vzniknout literatuře? Tak to by možná mohlo zaujmout i brouzdače. Podle mne je otázka špatně a poměrně zbytečně položena. Odpověď je už totiž delší dobu ano. Z posledních měsíců stačí připomenou dvě knihy Ostravaka. Když už, tak otázka by měla spíš znít, zda psaní na internetu může dát vzniknout dobré literatuře.
Ale jinak se už těším na ty nové Literárky :) Už aby tu bylo září. Ty staré totiž nezachrání ani srpnový fejeton Ludvíka Vaculíka.
Minulá století u mne příliš nostalgie nevyvolávají, ale čas od času je třeba nakouknout i do nich. Když už byl tak pěkně uhodnut minule Alois Jirásek, tak je tu další dřevní kousek z českýh luhů a hájů. Kdopak nám to jenom napsal?
Klas.
Juž rychle zraji, dobře vím,
a brzy přijde čas,
že urván smrtí budu tlít,
jak v poli zbylý klas.
Kéž zrna, jež jsem v srdci měl,
nezhynou všelijak,
a nebude-li člověk syt,
ať syt je aspoň pták.
Český básník a překladatel (* 27. 10. 1845, † 28. 6. 1912)Přebásnil 33 dramat W. Shakespeara, poezii R. Burnse, H. W. Longfellowa. Publicista; redaktor časopisu Lumír. Jeden z mála živých českých básníků 19. století.
Nic nechci víc.
Nic nechci víc, než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.
Když slunce hřeje s vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboka
a mír jde celým světem.
A pochybností neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
– jen cítit, že je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!
Trochu kontrastu k hádance minulé. Autor český, dřevní. Tak, kdopak nám to jenom napsal?
MILOSTNÁ
Tys objala mne rukou svou
a ku mně chýlila své skráně,
mně bylo tak, že skloní se
nade mnou strážný anděl páně.
Tys objala mne rukou svou –
v tvé oči mé se zahleděly,
a v políbení horoucím
jsme v rajské luhy zaletěli.
