Říkal jsem si, ke které knize, z těch o kterých jsem psal, bych se mohl vrátit. Zas až tak moc jich není, ale přece jen: čas od času po některé z nich sáhnu. Po poezii častěji, devadesátá léta byla úrodná na nová jména a talenty a stála za to.
Ale je tu i jedna kniha, ke které se vracím častěji. Už je slušně ohmataná. Román Javiéra Maríase Vzpomínej na mě zítra při bitvě. Už pro ten fascinující a vytržený citát (a zároveň leitmotiv příběhu) ze Shakespeara: „Vzpomínej na mě zítra při bitvě a upusť tupý meč. Vzpomínej na mě zítra při bitvě, když se blížila smrt, a upusť zrezavělé kopí. Zítra tě budu tížit na duši, v tvém srdci budu jako olovo, a v bitvě krvavé skončí tvoje dny. Vzpomínej na mě zítra při bitvě, zoufej si a zemři.“
Vstupní scéna nenaplněného aktu a umírající milenky je výborná. Málokterý moderní text se tak koncentruje na zapomenutí, opouštění, smrt, nalézání. Tak si užijte chandry, Maríase si pořiďte a přečtěte. Jedna z dobrých knih, která se zadře pod kůži.
Ale ať to není jen tak a ať si po čase aspoň drobně zasoutěžíme: ten, kdo první napíše do komentářů jméno překladatele a Shakespearovu hru, ze které je úryvek, tomu pošlu (pokud vyplní aspoň e-mailovou adresu pro kontakt) básnickou sbírku Adresy Jakuba Chrobáka nebo sborník z březinovské konference, případně brožuru o historii přehrady na Bystřičce. Můžete si vybrat.
Zdálo se mi, že jsem tkadlenou,
co často ve snu bývá mnou.
Dlouho jsem nechápal, jestli já se zdám jí
nebo zda ona je sen můj
Ano, vím, že o tom psali už Číňané,
ale suchá je teorie a strom života listy se zelená;
měl bych se probudit a odjet do Ivanova
zjistit, jak reálně to tam vlastně vypadá.
Volha šumí vlnami;
občas pták přiletí k jejím břehům.
Ale všechny břehy černají se těmi, co
čekají, až proud odnese pryč těla jejich nepřátelům.
A pouze úplněk měsíce oživuje
střídání těch kopců a nížin.
Díky Bohu, že nečetla nikdy
ani knihu Tao, ani svatého Františka Listy.
V poušti blouzní velbloudi,
každému táhne něco hlavou.
Jeden známý též šel na severní pól,
teď jak podnikatel prochází se Kostromou.
Tak počátky, znenadání vznikající,
ukročí stranou, a ztrácí smysl, ke své hanbě.
Nevidím důvod, proč někam se hnát,
když nakonec se vždycky ocitáš někde jinde.
Tak sedím na pouštní skále,
pozoruji, jak plynou oblaka.
Srdce jak studený popel,
oči úplného hlupáka.
Nic nezačínám, aťsi
to samo plyne jak Volha, řeka.
Pod schody sedí odměřená kočka,
až budu scházet, dám ji mléka.
Říkal jsem si, ke které knize, z těch o kterých jsem psal, bych se mohl vrátit. Zas až tak moc jich není, ale přece jen: čas od času po některé z nich sáhnu. Po poezii častěji, devadesátá léta byla úrodná na nová jména a talenty a stála za to. 
Tkadlena