Když jsem se před několika lety poprvé setkal s vydavatelem Psího vína, básníkem, výtvarníkem a kulturním organizátorem Jaroslavem Kovandou, tak můj první pocit byl rozpačitý. Vinu na tom nesu především já, protože jsem nevěřil jeho upřímnosti, se kterou již tehdy nabízel spolupráci. Texty již měly v existenci drobný náskok, který si kupodivu uchovaly dodnes, a snad i odlišnost, pro kterou považuji samostatné trvání, i přes dosud platnou a opakovanou nabídku, za opodstatněnou. Přesto formu nějaké bližší spolupráce neodmítám.
Nyní vyšlo první pozměněné vydání Psího vína v nové podobě, rozšířené o první číslo divadelního časopisu Remazury, který by měl mapovat dění na Moravě a ve Slezsku. Jsou to dva časopisy v jednom, se dvěma oddělenými a nezávislými redakcemi. Přesto si
myslím, že i přes tuto skutečnost, v povědomí vždy bude Psí víno a Remazury budou vnímány spíše jako příloha, nikoli samostatně. Podobně jako je tomu u Nových knih a Literárních novin.
Toto však není jediná změna, kterou, za vstřícnou cenu 30,- Kč, aktuální číslo přináší. Časopis věnovaný čistě poezii se nyní rozšířil i o prózu. Na jednu stranu je to škoda (pro autory poezie,kterým tak ubylo místa), na druhou ne (pro redakci a čtenáře). Psí víno je nyní pestřejší a zajímavější. Na více než padesáti stranách je toho ke čtení dost. Namátkou Imre Kertész, Sándor Márai a na úryvek z knihy Zpověď, nebo na blok slovenských překladů ruské poezie. I přes pozměněný charakter si Psí víno stále ponechává podtitul časopis pro současnou poezii, a tak není zapomenuto ani na ni.