Připsáno Tečkovi, tichému, ale pravidelnému čtenáři, vášnivému cyklistovi
Ač to zatím tak nevypadá, jaro se zvolna blíží. Soudím podle cyklistů kličkujících ve večerním šeru po zmrzlých cestách mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím. Mé horské kolo sice zatím spí hlubokým zimním spánkem pod závějí prachu, ale už po něm taky pokukuju. Ale zatím to vidím spíš na listování v knihách (tištěných i elektronických).
Dneska jsem narazil na existenci sbírky Cyklistické písně večerní od Jindřicha Lemingera z roku 1889. Pozoruhodné dílko! Aspoň jednu ukázku vystihující ducha sbírka.
* * *
Co ten ubohý cyklista
své tělo natýrá se:
než k závodům se připraví,
to laiku sotva zdá se.
On málo jí a nepije
mok z Plzeňského varu,
jde brzy spat a krotí chuť
tak jemném po cigaru.
A přátelům se odcizí
a dře se denně s kolem,
ať horko, zima nebo déšť,
ať vrškem nebo dolem.
A když se hodně natýral,
pak vezme cenu jiný,
a on má z toho chudinka
pro radosť – souchotiny.
🙂
Převelice děkuji 🙂
Jenom bych chtěl upřesnit jak je to s tou mou vášní. Horské mé kolečko bylo také uloženo k spánku někdy v listopadu a do teď spinká. Jiné roky již bylo alespoň připraveno na novou sezónu – letos se tak ještě nestalo. Ale už se na to chystám, abych s prvními jarními paprsky sluníčka vyrazil do oblínených zelených hvozdů. Musím to vysedávání u zařících obrazovek monitorů nějak vykompenzovat.
Mimochodem můj oblíbenec Josef Váchal se naučil jezdit na kole v jednadvaceti. Schválně si tipněte, v kolika se naučil plavat…
45?
Mno, už ve 39…:)