Nepatřím do skupiny šťastlivců, která se může chlubit vlastnictvím prvního vydání Zimohrádku (1965) Ivana Wernische. Zatím marná byla má pouť po antikvariátech českých. Duši ničící vzpomínku na pouze dvouletou zápůjčku této knihy z fondu mého kamaráda tak zaplašilo až nyní nové vydání v Petrovu, které je zároveň jubilejním svazkem nakladatelství (300.).
Opravdu vkusně vypravená kniha s ilustracemi Antonína Sládka je doplněna navíc doslovem Jiřího Trávníčka.
Prostě znovu vyšla zásadní sbírka žijícího „užklasika“ (co naplat, je to tak), který výrazně ovlivnil tvář současné české poezie. Ale kupovat si ji jenom kvůli tomuto by byla pěkná zhovadilost.
Trávníčkův doslov vyzývá k ještě minimálně jednomu čtení. Taktéž doporučuju takovéto čtení, které oprostí Zimohrádek od nánosů souvisejících s kritikou šedesátých let a kdysi oficiálně proklamovanými funkcemi literatury. Je jiná doba a je tu prostě poezie, které uplynulé čtyřicetiletí neublížilo.
… myslím, pavle, že spousta lidí ji vlastně nečetla “zakrytou těmi nánosy kritiky let 60.” já jsem se k zimohrádku prokousával nějak pozpátku, od frcu a beránkůvlků… od loutek… ale všecko mně to tak bavilo, že jsem hltalo hltalo – ale o nějaké kritické přijetí v jakémsi pravěku jsem se čerta staral… a že asi nějaké bylo, muselo být – to jsem se dozvěděl až až… no až skoro v důchodu :))
a myslím, že v tomhle nejsem výjimka. dokonce to bue asi menšina, ti, kteří se zajímají, jak byla knížka přijata před těmi čtyrycíti léty… atd.
Máš pravdu, naší generace se tato výzva moc nedotýká. Já četl Wernische od první sbírky postupně (pokud nepočítám texty zhudebněné Plastiky). Jo, Zaslepení 😉
Plastici! V pátek 8. 10. hrají Plastici ve Študlově (okres Vsetín, 5 km od Horní Lidče či 8 km z druhé strany od Valašských Klobouk).
V sobotu pak v Rožnově p. R.