Ani nevím, proč jsem tu tohoto básníka neuvedl. Vždyť někdy před mým osmnáctým rokem jsem byl jeho tvorbou doslova oslněn. Na jedné z chmelových brigád jsme s mým přítelem malířem tehdy dokázali v opilosti recitovat nejenom Opilý koráb, ale i Hledačky vší a další texty. Kdepak jsou ty časy, kdy po vypití zásoby vína v místní hospodě museli jsme přejít na šampaňské a pomstít se mu podobným způsobem!
Berte následující text i jako upozornění na letošní osmé číslo Hosta, kde je blok věnovaný výročí tohoto autora (1854 – 1891).
Svítání
Objal jsem letní svítání
Nic se ještě nehýbalo před průčelím paláců. Voda byla mrtvá. Ležení stínů neopouštěla lesní cestu.
Šel jsem a probouzel prudké i něžné závany dechu, a drahokamy se ohlížely a křídla se nehlučně zvedala.
Prvním dobrodružstvím na úzké stezce, pokryté čerstvými i vyhaslými záblesky,
byla květina, která mi řekla své jméno.
Usmál jsem se na světle nazlátlý wasserfall, který si divoce cuchal vlasy mezi jedlemi:
na stříbrném vrcholu jsem rozpoznal bohyni.
A tehdy jsem začal pozvolna zvedat závoj po závoji. V aleji, stačilo párkrát zamávat rukama.
Na otevřené planině, kde jsem ji prozradil kohoutovi. Uprostřed velkoměsta zmizela mezi zvonicemi a věžemi chrámů, a já za ní běžel jak žebrák po mramorovém nábřeží a snažil se ji ulovit.
Nahoře na cestě, poblíž vavřínového háje, jsem ji ovinul závoji, které jsem posbíral,
a ucítil lehounký dotek jejího obrovského těla. Svítání a dítě padly k zemi dole pod hájem.
Při probuzení bylo poledne.
z Iluminací přeložil Miloslav Topinka