Ukázka z připravované druhé sbírky Jakuba Chrobáka.
ZPĚV
Ta tajuplná jména
dávaná v mezičasech kradených,
kdy tání tiše sténá.
Ta tmavá jarní sena
vetkaná v křivých větvovích.
Noc jemně rozostřená…
A bolí dýchavičný sníh
i voda prostříbřená
až na dno rukou svých,
v nichž zůstávají uzavřena
ta tajuplná jména
za nocí blouznivých.
Tak to se teda těším!
Musím říci, že z ukázky rozjívený nejsem. Ustálená klišé, opakující se v české poezii bezmála půl století. Forma je zvládnutá bravurně. Rým je mnohdy pouze do počtu. Připadá mi to jako školní úloha renomovaného literárního vědce, složená z různých útržků paměti. “Rukou svých x blouznivých”…
Nevím.
Pozor, promluvil odborník…