Čerstvá novinka Vladimíra Merty Domilováno (Galén 2013) je pro mne stejným zjevením a příjemným překvapením jako jeho album Ponorné řeky (2011). Jeho síla leží a padá s texty. Všechny účastníky diskuzí o angažovyné poezii bych odkázal právě k poslechu jeho textů.
To závažné se odehrává zde, více než v těch několika sbírkách, které stojí za to z této oblasti si přečíst. Těm ostatním možná nechybí společenský apel, ale za to jim chybí literární kvality.
Obklopen partou dobrých hráčů vydal album, které stojí za poslech. Sice jsem z něj v rádiích zaslechl zatím pouze jednu písničku (v pořadu Jiřího Černého Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, v archivní vydáním z 27. 1. 2014 si můžete poslechnou píseň Pohřbený zaživa). Ale kdo ještě spoléhá s hudbou na naše rádia?
Tvůrčí vzmach Merty, kterému se kvapem blíží sedumdesátka, pak podtrhuje i tisícistránkový svazek jeho písňových textů Mimo čas (taktéž Galén 2013). Některé z učebnic literatury již tvorbu písničkářů do vývoje literatury davno zahrnuly. A bez Merty by to byl obraz neúplný.