Čtenářský deník

Zemřel A. J. Liehm (2. 3. 1924 – 4. 12. 2020). R.I.P. Jeho život byl bohatý a pestrý. Pro mne však zůstává ze všech jeho aktivit nejpodstatnější to, že založil Lettre internationale. Tato mezinárodní kulturní revue vycházela v jednu dobu až v deseti zemích (There are now editions in the Czech Republic, Russia, Hungary, Poland, Bulgaria, Romania, Croatia and Serbian Yugoslavia (Belgrade’s was actually the first of the Eastern Lettres). Postupně zanikaly. Včetně té české. Pokud se nepletu, tak zůstala už jen ta německá. Čísla z let 1984 až 1988, která byla vydávána v exilu, mne minula. (To již spíše Čtení na léto nebo 150 000 slov.) Ale čísla z let 1990-1994 jsou pro mne i po těch letech pořád to nejpodstatnější periodikum, které rozsahem, šíří, přesahem a pluralitou názorů u nás nemá v tuto chvíli srovnatelného zástupce. (Ano, jsou tu třeba Listy, kde AJL také působil, ale přece jen – jiný svět.)

K dnešnímu dni se tak nějak hodí kniha, kterou jsem chtěl tu dlouho zmínit Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodaj (1958–1969). Kniha se po grafické stránce vymyká z běžné produkce nakladatelství Radioservis, které ji v roce 2013 vydalo, a to směrem k lepšímu, knihu upravily Tereza Melenová a Martina Donátová.
Pro mne zůstává jedním z mála politiků, který během svého působení v její vrcholné sféře neztratil svou tvář a svou integritu. Právě jeho politické angažmá poněkud zastřelo skutečnost, že Jiří Dientsbier byl původní profesí novinář a také že z novinářského prostředí vzešel.
Rozhlasová žurnalistika je něco tak efemérního a spotřebního, že i vůči žurnalistice novinové má jepičí život. Málokde jinde platí oblíbené jedním uchem tam – druhým ven. Přesto i zde mohou vzniknout (a taky vznikají) texty, které vybočují z běžného průměru nebo které zasluhují z různých důvodů větší pozornost. Dienstbierovy patří do této kategorie. Kniha je nejen zajímavým svědectvím doby, ale také svědkem proměn rozhlasové tvorby. Připomínkou doby, kdy příspěvky mohly být delší, mohly obsahovat více informací, souvislostí. Možná i proto se se dají Dienstbierovy číst s překvapením i po letech. Pro mne hlavně ty z Kambodže, Vietnamu, a Indonésie a Ameriky. Zaujmou svou živostí i autorovým vhledem, lidskostí a ohledem na člověka. Možná právě to osvětluje jeho (ne)úspěch v politice domácí a respekt na poli mezinárodním.

V sobotu 30. března se ve Valašském Meziříčí před zaplněnou Schlattauerovou kavárnou uskutečnil křest básnické sbírky Jiřího Měsíce Píseň zamilovaného misogyna, kterou vydalo nakladatelství Protimluv. Samotné vystoupení recitujícího autora s doprovodnou kapelou bylo víc než příjemné překvapení. Zprostředkovat ten energií nabitý zážitek jde poměrně obtížně. Bez hudebního doprovodu to není ono. Recitační projev, pokud se to tak dá nazvat, Jiřího Měsíce je strhující a rytmický, prostě recitace s kořeny v hip hopu. Už v názvu sbírky se mihne cosi cohenovského a fonfarónského. Po této stránce asi jeden z nejlepších křtů, který jsem absolvoval. Publikum to také ocenilo a sbírku kupovalo.
Některé texty sbírky, kterou doplňují kresby Kataríny Szanyiové, mne překvapily poměrně příjemně, u některých (na hranici aforismu) jsem si nebyl zcela jist, zda ve sbírce musely být. Ale celkově ve mně po prvním přečtení přetrvává pozitivní dojem a Jiří Měsíc je prostě básník-pěvec.

Související:

• Jiří Měsíc – básně + Vladimíra Židková – fotografie