Z včerejšího podvečera na Vsetíně. Stálo to za to. Přestože akce neměla snad žádnou propagaci (ani školník gymnázia, v jehož aule probíhala, o ní nevěděl), tak bylo plno. Věděl jsem do čeho jdu a čeho budu svědkem, ale přece jen je nutno znovu (pře)číst: http://www.atlantis-brno.cz/inshop/prekladatele/hilsky-martin/sonety-the-sonnets-1.html
Martin Hilský a Shakespearovy sonety Read More »
Já to těm nakladatelstvím, hlavně teda Hostu a Knize Zlín, přeju, ten úspěch s detektivními příběhy severských autorů. Aspoň pak mají možnost vydat i nějakou knihu jinou. Ale stejně musím říct, že už jsem zasycen a přesycen. Přečetl jsem jich dost a víc už asi nebudu. Nebere mne ani Jo Nesbo, byť je hvězda mediální. Až na jeho poslední knihu jsem stejně už přečetl všechny. (Ostatně Olga Biernátová odvedla na propagaci autora pořádný kus práce.) Mám prostě pocit kocoviny, jako když to přeženete s nepříliš dobrým pitím.
Detektivky jsou v naprosté většině spotřební a oddechové čtení, co si budeme nalhávat, takže takto k němu nutno přistupovat. Málokterá nabídne víc. Nicméně, na většině těch děl aktuální severské vlny, až na výjimky, mi vadí pocit podprahového podbízení se čtenáři. Zápletky také nejsou nikterak nové, spíš jen zbytečně krvavé a rádoby šokující. Jazyk se přibližuje filmovému, oko kamery vládne. Snad se už přímo počítá s televizní či filmovou adaptací. Ale ztratilo se cosi z literárnosti a vše se ukazuje. Vizuální stránka, tedy barvité a detailní popisy jsou nutné, co na tom, že jsou prvoplánové a příběh zpravidla příliš nikam neposunují. To, že jsou to dost konstrukty přitažené na vlasy, bych snesl. Ale pořád jsou ty příběhy podivně rozkročené mezi klasickou detektivkou a pulpem. Tak nějak na půl cesty. A to už nemluvím o absenci humoru. Módní vlna, ze které také zbude jen pěna dní. Tož pro tuto chvíli dočteno. Nero Wolfe rules!
Přežrán severskou detektivkou Read More »
Zdeněk Volf (2012)
Na novou sbírku Zdeňka Volfa jsem se těšil. Věděl jsem, že má vyjít, některé básně znal ze čtení a některé jsme vydali i v Aluzi. Vyšla v nakladatelství Barrister&Principal v příjemné grafické úpravě. Přesto jsem byl včera v noci po jejím přečtení překvapený a zaražený. Tím pocitem smutku a tíhy, který na mne z ní dolehl. Takový kompaktní balvan modrého smutku, který mne zalehl, ani ne pískovec, možná trochu žula. Blues, blues čehosi těžko uchopitelného, zahlcujícího, přesto plné víry a naděje. Vladimír Novotný na záložce konstatuje, že ZV vyzrál a zaslouží si pozornost. Souhlasím, vím to už delší dobu.
K dnešnímu končícímu Velkému pátku a Velikonocím čtení velmi vhodné.
MĚL BYCH
Zúčastnit se nedělního odpoledne
na farnosti. Podpořit verši
vernisáž umělců malujících ústy.
Básníku Tomáši Mazáčovi přispět
na popelnici. Raději před zákonem
než před tebou dodržovat rychlost v obci.
Nezapouštět v stáji, kde si utrpením zvířat
ulehčují práci. Přimlouvat se za souseda,
jehož samota k nám provlhává zdmi.
Zůstávat s tebou na zahradě do tmy.
Čtenář poezie: Zdeněk Volf – Až na poslední pohled Read More »
Když jsme minulý týden seděli s překladatelem a básníkem Jiřím Červenkou ve ValMezu U Zvonu, netušil jsem, že jeho příslib bude splněn tak brzy.
Jiří Červenka
Dnes jsem tedy ze schránky vytáhl obálku s čísly Výčepního listu, půlročníku, který vydává Rodinný výčep v Přibyslavi. Toto „všestranné periodikum příležitostné“ vycházejí již od roku 2000! A až doposud se se mnou v našich východních krajinách míjelo. Což nevadí tomu, abych z něj neměl podobnou radost, jako z Pasteveckého almanachu před časem. A koneckonců je dobře, že internet o tomto periodiku trousí spíše jen zmínky. Veskrze pochvalné. Není divu, opět je je to periodikum se svou tváří, dobrým obsahem a pěknou grafickou úpravou a velkým počtem fotek. Prostě potěšilo.
Související:
http://www.novart.cz/cs/vycepni-list.html
http://abart-full.artarchiv.cz/dokumenty.php?IDdokumentu=87305
Čtenář časopisů: Výčepní list Read More »
Nestává se mi příliš často, abych nějaký almanach přečetl od prvního písmenka do posledního. Tady u to ho se mi to stalo. Když už ty úvodní a citace z Arkádských svitků (Až nebude pastýřů, nebude stád. / Až nebude stád, nebude světa. / Až nebude světa, nebude člověka. / Smrt pastýřů bude i smrtí člověka. (Vilenthius. Arkádské svitky)) jsou archetypálním připomenutím, na které pak navazuje Pastýřský manifest. Více než sto čtyřicet stran zmenšeného formátu A4 na jedno téma. Z různých úhlů, v různých souvislostech. Texty nečekané. Od těch věnujících se pasteveckým psům a rituálnímu porážení zvířat v islámské kultuře (na českém příkladu) až ke guerillovému pastevectví ve městech, k souvislostem mezi valašským pastevectvím a zbojnictvím, k pasteveckým hudebním nástrojům a nechybí ani texty literární. K tomu bohatý výtvarný a fotografický doprovod.
A ještě jedna věc stojí za zaznamenání. Almanach se hlásí „k vizi svobodné tvorby vycházející z principů D.I.Y. a undergroundové tradice. S hrdostí prohlašujeme, že v Pasteveckém almanachu není ani jedna reklama a že se na žádném kroku v procesu tvorby nepodílel ani jeden státní úředník.“ Ano, i tak se stále dá.
Kde almanach seženete? Nevím. Z tiráže jsem se nedozvěděl. Tak snad jen kontaktní email: ..
Prostě přečteno s radostí.
Pastevecký almanach 1 Read More »
Poslední dny trávím nad knihou Jaroslava Anděla – Myšlení o fotografii I. (Průvodce modernitou v antologii textů) (NAMU 2012). Kdybych náhodou nedávno nesledoval v televizi literární pořad 333, tak by mi možná tato komentovaná antologie textů z dějin myšlení o fotografii unikla. Jsem rád, že se tak nestalo, neboť pro mne osobně se jedná o jednu ze dvou knih věnovaných vizuální kultuře, které mne v poslední době víc než příjemně překvapily. Tou druhou zmiňovanou je Úvod do vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa (Academia 2012). Ten se světu fotografie věnuje podstatnou také, ale jen zčásti.
Posun od kultury slova ke kultuře obrazu je poměrně zřetelnou a stále sílící tendencí a na nedostatek vizuality si rozhodně stěžovat nemůžeme. Spíše jsme obrazy a barvami zahlceni. A myslím, že toto zahlcení bude ještě sílit. A pokud se chceme ve viděném i orientovat, pak právě tyto dvě knihy by tomu mohly napomoci, byť každá dokumentuje něco trochu odlišného.
Mirzoeff nabízí opravdu komplexní pohled na dějiny vizuality včetně historických souvislostí. Vzhledem k rozsahu publikace a jejímu názvu jí nelze vyčítat, že je úvodem. Prostě velmi slušný úvod do vizuálních studií a vizuální kultury, který je v sedmi dále členěných kapitolách doveden až do současnosti. Univerzální publikace nejen pro studenty umění, mediálních komunikací a příbuzných oborů, ale své zde najdou i pracovníci z oblasti marketingu a reklamy. Byť některá sdělení bych vnímal s rezervou či nadsázkou, třeba onu dataci v názvu kapitoly Věk fotografie (1839–1982).
Zaměření Andělovy antologie je užší a koncentrovanější, a to právě na průřez dějinami myšlení o fotografii. I ona nabízí jak historický kontext, tak přesahy. Takže se zde nejprve vracíme k počátkům snah o přesné zachycení reality, k počátkům perspektivy, okouzlení camerou obscurou. Posléze ke konfrontaci s malířstvím atd.
Navzájem se mi při čtení tyto dvě knihy výborně doplňovaly. Pro mne je v tuto chvíli přínosnější Andělova antologie, protože zaplňuje prázdný prostor, který zde v posledních letech byl. Ale je také možné, že mi prostě jen publikace podobného typu unikla. Přesto, vizuální kultuře obecně je věnováno více publikací, z poslední doby je do třeba o něco rozsáhlejší kniha Studia vizuální kultury (Marita Sturken, Lisa Cartwright; Práh 2010 – ale Mirzoeffově bych zde dal asi přednost) nebo právě edice Vizuální studia nakl. Academia.
Nicméně Andělova kniha se mi líbí natolik, že zvažuji ji asi uvedu i v tradiční anketě Lidových novin. Takže teď se už jen můžu těšit na druhý díl, protože tento se uzavírá surrealismem.
Dvě knihy o kultuře obrazu Read More »
Básnických sbírek, u kterých by se člověk mohl smát není mnoho, ale v padesáti letech vydaná prvotina Špásmo (BB art 2012) známého překladatele Richarda Podaného mezi ně patří. Pro milovníky nonsensů jako dělaná. Vtipná, chytrá. Prostě potěšila. Takže dvě krátké, literární, na ukázku. Více pak třeba v recenzi Literárních novin. (Také příští Texty by měly přinést recenzi na tuto sbírku.)
BLAKE
Tygře, tygře planoucí
V lese za Olomoucí
Kdo to vlstně udělal,
Že ses takto jasem vzňal?
Čí zlá ruka mohla vzít
Benzín a tě pokropit?
E. A. POE
Jednou ku půlnoci, maje
toho dost a uvadaje
v tkáni, která bezkrevná je
vzdor pilulce nákladné
zhnusen pravím: „Je to v pekle.
Marno křísit, což je změklé.“
Spíše smutně nežli vztekle
Lenora dí: „A víckrát ne?“
Čtenář poezie: Richard Podaný – Špásmo Read More »
Nový časopis potěší takřka vždycky, zvláště pokud se dá nulté číslo získat zdarma. Ale celý týden na něj ne a ne narazit. Až včera. Absolvoval jsem tedy před pravidelným pátečním posezením U Magistra cestu mrazem do vsetínského státního archivu pro výtisk Východní Moravy, nového historického časopisu s podtitulem Dějiny – lidé – krajina. (Vzhledem k předpokládané roční periodicitě se jedná spíš o sborník.) Vydává Moravský zemský archiv v Brně společně s archivy v Kroměříži, Uherském Hradišti, Vsetíně, Zlíně. Moderní a přehlednou grafickou tvář dal časopisu Zdeněk Macháček (mj. revue Prostor Zlín, pokud se nepletu) a více než dvě stě stran přináší dost zajímavých příspěvků, např. třeba studie Zdeňka Pokludy Zapsáno v listinách – poznámky k počátkům obcí na východní Moravě, některé obce překvapila studie Tomáše Borovského věnovaná založení vizovického kláštera. Z bohatého obrazového materiálu stojí za zmínku např. fotografie Josefa Sudka nebo faksimilie zakládací listiny firmy Baťa. Prostě dost čtení. Číslo vyšlo v realistickém nákladu 600 ks a je k dostání ve výše uvedených archivech. Odpovědným redaktorem časopisu je David Valůšek, ředitel zlínského archivu.
Čtenář časopisů: Východní Morava Read More »
Té knize Petra Hrbáče vydané v edici Srdeční výdej jsem se vyhýbal. Nejprve jsem do ní letmo nahlédl. Zaujala především obálkou (s kruhovým výřezen podbarveným rudou, který ihned připomene japonskou vlajku), ale do čtení se mi nechtělo. Několik týdnů ležela na stole. Pak jsem ji zařadil do knihovny. Ale vzhledem k tomu, že jsem na zmínky o ní a ukázky několikrát narazil, tak jsem ji nakonec otevřel znovu. A Hrbáčova fascinace Japonskem, jeho kulturou, písmem si mne nakonec přece jen podmanila. Po takřka sto letech by česká poezie snesla nového Konstantin Biebla. Myšleno možná trochu s nadsázkou, ale zas ne tak úplně.
Horší je, že mi stále při čtení něco vadilo. A částečně to byla právě ta fascinace Japonskem, která do veršů prosakuje nejenom v reáliích (včetně vysvětlivek), ale i v přepisu japonštiny latinkou i typickým znakovým písmem.
Sbírka stojí za přečtení. Už jen pro to, že je zajímavé sledovat zralého básníka, jak se vkořeňuje do jiného kulturního světa.
KONPIRASAN
Křivé bambusy mósó
v prudkém úbočí hory
smrkají černé blesky
vzniklé tím, že slunce
lhostejně tříská
do laku taxikářských
toyot.
Byl by to snad pouhý sen,
ale moje kolena si dobře pamatují
masu schodiště,
po němž jsem stoupal
ke svatyním
vzrůstající jenom pomalu
do hlediště hory.
Další autorovu fascinaci můžete sledovat na jeho botanických stránkách http://rostliny.nikde.cz
Čtenář poezie: Petr Hrbáč – Jak plyne čas Read More »
