Čtenář časopisů: Kontexty, Protestant, Kulturní noviny
Poslední dobou mne zaujala dvě periodika. Svým způsobem si jsou blízká, na druhou stranu představují určitou opozici. A ani jedno není přímo literární, možná, že ku prospěchu věci.
Prvním je brněnská revue Kontexty, která vznikla sloučením Střední Evropy, Proglasu a Revue Politika. Z každého nového čísla mám radost, čtu s radostí. Exkluzivní revue s barevnou výtvarnou přílohou, která by neměla být přehlížena a u které mne zaráží pouze to, že se o ní tak málo mluví. Aspoň tedy v kruzích literárních jsem toto nepozoroval. Přestože zde najdeme i známá jména z literatury a literární část je kvalitní. Oceňuji však především skutečnost, že jsou zde články se širším záběrem a přinášející i podrobnější dobové souvislosti (portrét Majakovského, Picassovo levičáctví). V dobrém slova smyslu konzervativní a vyvážené médium, u kterého zaplacená stokoruna nemrzí. Obsah to prozatím vždy vyvážil.
Druhým periodikem je Protestant. Tento nezávislý měsíčník vycházející na novinovém papířu, v přehledné a strohé typografické úpravě vydává nakladatelství Eman.
Nebojí se pustit ani do ožehavých témat, která rozdělují společnost. Patří mezi ně diskuze okolo skupiny bratrů Mašínů nebo jen na technickou stránku věci osekaná sexuální výchova ve školách, nebo rozdílný postoj katolické a evangelické církve k Gay Pride . Obzvláště příspěvky diskuze k bratrům Mašínům ukazují, jak je společnost rozdělená v názoru na jejich činnost a jak hluboký to příkop je. Za přečtení stojí i kázání Marka Zikmunda na pohřbu Milana Paumera, jejich soudruha ve zbrani. (A ať se tak nějak vymezím: já osobně je za hrdiny nepovažuju. Medaile nemedaile.) Při čtení posledních dvou ročníků Protestanta jsem si uvědomil snad jedinou věc, kterou u Kontextů postrádám: jistou absenci veselí a humoru. Ten na stránkách Protestanta nechybí. Registrovaným uživatelům je pak nabízena možnost stažení čísla pro elektronické čtečky, a to v obou nejrozšířenějších formátech EPUB a Mobi.
U obou periodik jsem měl naštěstí ten dojem, že nejsou „jaksi postradatelná“, což je pěkná formulace, kterou jsem si vypůjčil od Martina Stöhra z jeho krátkého rozhovoru s Jiřím Plockem o Kulturních novinách v posledním čísle Hosta. Je pozitivní, že jak Kontexty, tak Protestant mají svou tvář. Kulturní noviny ji zatím hledají, sice se číslo od čísla zlepšují, ale jestli to v konkurenci Literárních novin, A2, ale též Tvaru a jiných bude stačit se teprve uvidí. Poctivě jsem přečetl všechna čísla. Ale musím přiznat, že prozatím bez nějakého výrazného nadšení. V posledním čísle potěšila Literární příloha a asi to bylo doposud číslo nejlepší. Chybí mi zde razance, se kterou vznikla např. A2. Obecně se o Kulturních novinách moc neví a zatím se ani nezviditelnily nějakým tématem, na propagaci peněz asi také nezbývá. Nicméně, přes vznášející se stín pochybností, projekt družstevních novin je sympatický, takže držím palce.
Čtenář časopisů: Kontexty, Protestant, Kulturní noviny Read More »
Ať byly loňské oslavy Máchova výročí jaké také, přece jen nějakou odezvu nalezly. Na oslavy Erbenova výročí narození už ale nevybylo. Obec spisovatelů postupně projedla svůj majetek, podrobně popsáno např. v posledním předprázdninovém Hostu. A nikdo jiný se k tomu, aby připomenul tuto významnou osobnost, nemá. Jakoby měl Erben zůstat ve stínu. Také davové nadšení z F. A. Brabcovy Kytice, které mne naštěstí ani v období kulminace nepostihlo, již vyprchalo. Ale pravda, do listopadu ještě nějaký čas zbývá.
Minulý týden byl na úlovky bohatý podobně jako ty předchozí a nových knih se sešlo hned několik. Jednou z nich je i mnou očekávaná nová kniha Knihy a typografie 
Snad každá knihovna ukrývá svazky, které zůstávají nepřečteny a které oči při výběru schválně míjí. V té mé takových není mnoho, ale najdou se. Dlouhou dobu mezi ně patřila kniha Natašin šátek. Tlustý svazek (576 stran), který vyšel již v roce 2004 v nakladatelství BETA Dobrovský, na nepříliš kvalitním papíru s podtitulem Kulturní historie Ruska, jsem držel v ruce mnohokrát a opakovaně odkládal. Ale nakonec jsem se na podzim do něj začetl a musím konstatovat, že je to pro mne jedno z nejpříjemnějších čtenářských překvapení poslední doby.
Ta knížka je prostě den ze dne aktuálnější. Tak aspoň jeden citát:
Jaroslav Žila byl asi první básník, se kterým jsem se setkal pracovně naživo, když jsem s ním připravoval nějaký pořad pro ostravský rozhlas u příležitosti vydání jeho básnické prvotiny Drápy kamenů (1994). Vyšla v nakladatelství Sfinga, které vydalo také první knihy Norberta Holuba, Petra Hrušky nebo Jana Balabána. Byl předvánoční čas a natáčení probíhalo v hospodě Pod Platanem, na kterou mám i jiné vzpomínky. Vzpomínám si, že již tehdy to byl samorost a jeho poezie byla osobitá, redukovaná na dřeň. Což potvrdily i jeho pozdější knihy. Pak následovala delší odmlka a teprve nyní se k vydání sbírky V hrudi pták, doprovázené ilustracemi Kataríny Szanyi, spojila nakladatelství 
Na anketu o nejlepších knihách tohoto roku jsem už odpověděl. Škoda. Mám nového kandidáta. Těžko říci zda se jedná o antologii básnických textů, kterou uspořádal Zdeněk Volf, nebo o novou fotografickou knihu Jindřicha Štreita. Ale to je jedno, při tvorbě knize se sešli lidé, jejichž tvorbu mám rád. Nakladatelství