Čtenářský deník

Nedávno rumunský prozaik a překladatel Dimitru Ţepeneag pokřtil na veletrhu na stánku Rumunského institutu překlad své knihy Hotel Europa. Zrovna na tuto knížku jsem byl natěšený i proto, že jsme v minulosti v Textech otiskli ukázku z chystaného překladu Tomáše Vašuta. Ale asi jsem se těšil moc. Kniha je přeložená dobře, hezky vysázená, velmi hezky vypravená, bez zjevných chyb, v tomto ohledu žádné výtky. Ale zatímco dřívější ukázka se mi líbila a vyvolala očekávání, jako celek mne už zaujala méně (popis děje). Několik opravdu dobrých scén na udržení mé pozornosti po celou dobu čtení tohoto poměrně rozsáhlého románu to nestačilo. Téma Evropy, jejího středu, její rozpolcenosti, rozdělenosti, slučování a nomádství obyvavatel mne sice zajímá, ale spíš než formě románu dávám přednost esejistickému vyjádření. Ano, stále mám rád Kroutvorovy Potíže s dějinami.
Hotel Evropa není špatnou knihou. Dovedu si i celkem přesně představit čtenářskou skupinu, které se bude opravdu líbit. Ale pro mne bude mít tento Ţepeneagův román spíš osobní pečeť Tomášova přátelství. A pak také budu mít na paměti, že na redakci se podílela má sousedka Jaroslava Křenková. Svět je malý, Evropa zvlášť.

Při pohledu na první tři letošní čísla časopisu Host může mít čtenář radost. Nejenom s postupně narůstajícího počtu stran (112, 132, 136) a tedy z minimálně narůstající síly hřbetu, ale především z celkové proměny Hosta. Když už je po ní, rozuměj po té loňské, tak už můžu zakřepčit radostně na jejím rovu. Neseděla mi. Tedy hlavně ty obálky. Já těm počítačovým kolážím ne a ne přijít na chuť. A tak pokaždé, když na mne vybafla nová obálka Miroslava Huptycha, jinak autora mé oblíbené sbírky Názorný přírodopis tajnokřídlých, byl jsem otrávenější a otrávenější. Nic proti kolážím, v Kolářově pojetí je mám rád a moc, ale tady mi to nějak vadilo. Literáti v křeči.
Proto jsem novou podobu časopisu přijal s povděkem. Trošku se zmenšil, trošku zúžil, trošku proměnil obsahově. Zmizela lesklá obálka, změnila se typografická úprava, byť určitá návaznost zde zůstala. (V této souvislosti odkazuji na článek Martina Peciny Typografie převážně svépomocí, který vyšel jak v Hostu 1/2009, tak na autorově blogu Typomil.) Ale hlavně jakoby redakce nabrala s proměnou i nový dech. Ve všech třech číslech mne toho zaujalo víc, ne jen ojedinělosti. Pravda, žádné „zásadní objevy“ se nekonají, ale proč taky. Solidně odvedené řemeslo a vyrovnaná a netuctová náplň také stojí za zmínku. A minimálně na poslední číslo věnované vztahu české literatury a exilu stojí za to upozornit jmenovitě. Listoval jsem si nedávno těmi několika čísly Svědectví a Proměn a prostor na znovuobjevování tu stále existuje.
A jako pravidelný čtenář většiny části českých literárních časopisů ještě musím zmínit následující výzvu Záleží Vám na osudu kultury v České republice? na stránkách Tvaru.

Nový týden se má začínat něčím příjemným. Je radost, když tomu tak je. A dnes teda ano. Ve schránce nová sbírka Yvety Shanfeldové Místo nedělí vydaná Martinem Stöhrem jako dvanáctý svazek edice MAPA. Čtu a ze čtení mám radost. Přečtěte si také.

SKOROZRAK

V přízemí piju vodu.
Pak sejdu dolů
do skorosklepí,
do podlouhlé tmy.

U kuchyně
lampa nad schůdkami.
Počítače v černé noře
blikají, venku flámujou cikády.

Podlouhlou tmou
rozsvěcuji, a
pár kroků zpět.

Pak zhasínám nad schůdky
a zálohuji do skorosklepí.

• V Textech
• Ve Wagonu
• Na blogu Vojty Kučery
• Na blogu Michala Jareše

Kde jsou ty časy, kdy šéfredaktorem Respektu býval Vladimír Mlynář? Zajímalo by mne, jak s odstupem doby hodnotí svůj vstup do politiky a výstup z ní. Potěšující je Mlynářův návrat k řemeslu původnímu: žurnalistice. Sice jsem o knížce Kosta, vydanou vloni Respektem, věděl, ale asi bych si ji sám nekoupil. Knihy rozhovorů nepatří k mému oblíbenému žánru. Ale když mi ji kolega nabídnul, neodmítnutl jsem. A dobře jsem udělal, byť mi jméno Kosta víceméně nic neříkalo. Zvraty skoro celého dvacátého století (krom první světové) pěkně na dlani, v jednom osudu (deportace, koncentrák, KSČ, emigrace, zahraniční úspěch, návrat). No, tolik nakupeného pragmatismu aby jeden pohledal, říkal jsem si v mnoha okamžicích. Ale na druhou stranu nelze neocenit přímé odpovědi i na nepříjemné otázky. Jak VM říká, jsou to ty, které nepoložil svému otci. Pozadí současné politické a kulturní scény s obeznámeným vhledem. Byť ne veselé čtení, rozhodně doporučeno.

Metropolislive: Kosta
Lidovky: Upřímně o nesnadné minulosti

Jirka Hrabal se nám nějak rozpřekládal, a tak krátce po vydání povídek Sarajevské Marlboro Miljenko Jergoviće je tu s novou knihou. Tentokrát se jedná o básnickou sbírku chorvatské autorky Tatjany Gromači Něco není v pořádku (vydalo Periplum, 2008). Její básně můžete znát z Aluze i Textů. Kniha mohu doporučit.
Vzhledem k všeobecně dobré náladě všude kolem, jsem se rozhodl vybrat následující ukázku.

Holka, která je v prdeli

Odchází ráno, vrací se chvíli před televizními zprávami.
Západní pracovní doba.
Dlouhý černý kabát, šedé světlo na tváři.
Vlasy zastrčené za uši.
V její schránce není nic
kromě reklam na bezplatný rozvoz pizzy
a účtů za vodu a topení.
Odemyká dveře, hází věci na zem.
Myje si obličej, a když se utírá měkkým froté ručníkem,
dlouho se dívá na svou tvou tvář v zrcadle.
Obléká si staré ošuntělé tepláky a sedá si před televizi.
Ohřívá si jídlo od včerejška.
Dívá se oknem, čistí si zuby.
Konečně jde spát.