Kdo je autorem?

Tak to jsem zvědav! Otázka je tradiční: Kdo je autorem následujích veršů?

POLEDNE

Vzduch líně pod oparem plyne,
řeka je líně plouhavá,
v plamenech čiré klenby líně
sled bledých oblak roztává.

Mlhavě padá žárný sen,
přírodu celou v náručí má.
Sám velký Pan je unaven,
pokojně v sluji nymf si dřímá.

Tradiční pokus. Kdo je autorem následujících veršů?

BALADA

Bledé dítě v jarní den
dívalo se oknem ven.

Na okně se pohnul květ;
motýlek tam kolem vzlet.

V zahradě se nehnul stvol; –
a tam k dveřím smrt šla kol.

Po kratší pauze je tu opět hádanka. Kdo je autorem následujících veršů?
Tentokrát s malou nápovědou.

ZAHRADA

Nikdo už nikdy nikoho nepozná
v zahradě snu, zahradě záhad.

Temný lovec omočí šíp v bílé krvi.

V noci nevidíme náš pozemek.

Nikdo nás nepřišel okrást.

Nikdy už nikde nás neuvidí.

Zahrada vzkvetla.

Temný lovec omylem vešel do zahrady

25. 5. 94

Přátelé, plním resty, a tak není času nazbyt. Přesto je zde ale nová hádanka. Snad se Vám tentokrát podaří uhádnout autora. Zapojte hlavu a bavte se. Vyhledávače nechte odpočítat.

Defilé

Když Helmut sedí
v tamtom takovém křesle,
defiluje mu před očima
průvod nahých zajatkyň.
Jsou útlounké
a mají velké, pružné, snědé prsy.
Jdou pomalu a těžce,
Hulmut jim nevytýčil snadnou trať.
Když některá klopýtne,
prsy se divoce kolébají
a ve šťastných chvílích
v páru o sebe narážejí:
Helmut si myslí,
že by měly zvonit.

Aktualizováno: Autorem správné odpovědi je Adam Javůrek a autorem veršů Jiří Dědeček.

Jiří Dědeček, sb. Oběžník, Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1990.

Opět malá hádanka. Třeba bude nyní více odpovědí. 😉 Takže: Kdo je autorem následujících veršů?

PRVNÍ PATRONI

Tak vážní, slavnostní. Už sklonili se nad kolébky
a hladí, hnětou jejich měkké lebky.

Na dalekou cestu je vábí, zlatá prasátka, bludičky.
Ze všech stran se nad ně kloní závistivé báby, sudičky.

Už povijan jim přiškrcují. A oni strach řvou: kde jsou?
A vedle řinčí, připíjejí, že už je ke křtu ponesou.

U tady budou každou chvíli.
Už po ulicích brzdy kvílí.

Už krysař jménem Vichřice
se provlék do naší ulice,

dům od domu otvírá vrátka,
klepají panty, nemluvňátka,

beránci, beránci jdou za ním,
jdou, psící, zapřáh je ke svým saním,

hned druhý den po porodu
veze je představit Herodu.

Po kratší pauze je tu opět malá hádanka. Tentokrát zabrousíme do končin sociální lyriky. Pravda, trošku nekonvenčních. Otázka ale zůstává pořád stejná: Kdo je autorem následujících veršů?

x x x

Vyholuje si ohanbí
   aby vypadala pěkně
   vůbec nehanbí za to se
   co je zač

vyholuje si pekáč
   (slangový výraz pro kundu)
   a s kundou svou něžnou
   jak prdelka dětská
   neví co s ní
   co počít a
   co je zač

Odhání od sebe
   mouchy a milence
   milence a mouchy

Co je zač?

To je ta bledá dívka
   nešťastná
   včera kundu si vyholila
   a dneska
   buržoazním železem
   po lýtkách chloupky něžně své
    krásné hubí

Ještě stále tu nejsem. 🙂 Ale pro povahy hráčské tu máme další hádanečku. To jsem zvědav. Autor není za básníka příliš považován. Aspoň většina učebnic o této skutečnosti mlčí. Uvidíme, jak se s tím poperete.
Otázka zůstává stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů?

Černej padák

Kdo nemá kam se schovat,
nemá krov pro svůj sen,
musí se nechat provát
pod starým deštníkem.
Střecha tam bývá vratká,
o stěně dálka ví,
a stará řídká látka
hvězdama děraví.

Deštník je černej padák
pro pády do oblak.
Nemít tu cosi ráda,
odletím jako pták.

Kdyby ta chvíle přišla,
kdyby se vítr zved,
vznesu se celá pyšná,
opustím tento svět.
Na neshledanou, města
od prachu, od špíny,
čeká mě vzdušná cesta
do hezčí krajiny.

Deštník je černej padák
pro pády do oblak.
Když tu nic nemám ráda,
odletím jako pták.

Když nemám kam se schovat,
nemám krov pro svůj sen,
přece se nechám provát
pod starým deštníkem.
Střecha je celá vratká,
o stěně dálka ví,
a stará řídká látka
hvězdama děraví.

Deštník je černej padák
pro pády do oblak.
Já tu mám cosi ráda,
a tak ho nechám tak.

Vypadá to, že hádanka č. 8 je/byla těžká. Proto něco lehčího. Tedy dle mého názoru.
Otázka zůstává stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů?
HÁDEJTE a BAVTE SE! Literatura není o vyhledávání pomocí Googlu, Jyxa a jiných! Literatura je o něčem zcela jiném.

Bylo k zalknutí

Nikoli naráz
nikoli všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat
poslední zbytky minulosti se vytrácely

Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly
v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická
neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka
nebylo nikdy ani tak zlé ani tak nemožné jak tento stav
obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky
Přátelství přecházela, krajiny samý škrt
nezadržitelně se smazávaly
Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství
že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou

Přes nesmírný počet
každý byl sám
bez jistoty o svém narození
zatímco smrt je obcházela
své setkání s nimi promítajíc
na bílé plátno budoucnosti
ta stále bližší a stále skutečnější
jediná jistota
jež zbývala jim…

Otázka zůstává stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů?
HÁDEJTE a BAVTE SE! Literatura není o vyhledávání pomocí Googlu, Jyxa a jiných! Literatura je o něčem zcela jiném.

Dopis Anně Achmatovové

Vážená Anno Andrejevno

ač je už pozdě a není vlastně kam
musím Vám napsat že na Vás často myslívám
Četl jsem v básni Návrat staré přes třicet let
že nikoho na zemi nemáte že se Vám zřítil svět
duše všech Vašich milých na hvězdách přebývají
a Vy se touláte po carskoselském háji
vdechujíc s deštěm puškinovský třpyt
v touze svou lyru na strom zavěsit
Bláhově chci se vyznat že Vás v duši mám
třebaže nejsem Blok a nejsem Mandelštam
To jaro mě navedlo k smělému pokusu
položit psaní do trávy k prvnímu krokusu
Kde jsou ty koketní časy kdy jste měla tolik sil
v kabelce nosit modrou šňůrku na níž se kdosi oběsil
Básnířko Jitrocele znám dům v němž za blokády
milovaného města nechvěla jste se láskou ale hlady
V šálu a sešlapaných botách šla jste i do říše Persefony
v ten nehostinný újezd kam nezalehnou ruské zvony
Kde staruška Marfa sedí s vnukem Nikolajem
a s nimi šest set tisíc nad vystydlým čajem
Jsou jizvy staré třicet let a teď teprve bolí . . .
Včera pochoval jsem otce dnes cítím mučivý vztlak polí
a jako ten kdo dávno nemá matku k Vám se utíkám
ač je už pozdě drahá Anno a vlastně není kam
Z dětství mám bílou pastelku
tichou jak sněhy dlouhých zim
Tou dá se namalovat pohrobek
i nikdy nespatřený
Anonym

Dnes tu máme něco pro příznivce hromadné dopravy, mezi které ostatně taky patřím. I když ta rána na autobusovém nádraží!
Otázka zůstává stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů?
HÁDEJTE a BAVTE SE! Literatura není o vyhledávání pomocí Googlu, Jyxa a jiných! Literatura je o něčem zcela jiném.

DOPLNĚNO: Autorem je Jiří Žáček (sbírka Anonymní múza, 1976)
Popěvek o ranní vzájemnosti

6.00

. . . dobíhám ranní autobus,
čtyřtaktní rakev,
žádám slevu
za dnešní jitro bez úsměvu.

Pod žebry cítím lokty něčí,
v sevření davu obrůstám
dědičnou srstí pračlověčí.

A všichni, kdo si utrhli
tak časně od úst cumel spánku,
zívají svorně do červánků.

Pískám si tiše malý ranní
popěvek o tom neznámém
prsu, jenž dýchá pod mou dlaní…