Kdo je autorem?

Autora hledejte v cizině a na hřbitově.

Mám všeho dost

Mám všeho dost, už se unavím snadno,
ani ty písně mi nejdou jak dřív.
Kéž bych jak ponorka klesnout moh na dno
někam, kde nikdo mě nezaměří.

Kamarád nalil mi štamprli velkou,
povídal: Tohleto spraví ti chuť.
Zejtra tě při vodce seznámím s Věrkou,
pak s vodkou usni a s Věrkou se vzbuď.

Všechno je marný, ráno je chladno,
z vodky i z Věrky kocovina.
Chtěl bych jak ponorka klesnou na dno
a přestat vysílat volací znak.

Lezou mi z krku všichni a všechno,
hlasivky tejrat, kytaru dřít.
Kéž bych jak ponorka na dno moh lehnout
někam, kde nikdo mě nezaměří.

Toho rána jsme viděli smrt
Táhla na provaze
mladého býčka
Nekopal nebočil
jenom se odkláněl
jen kolik musel
upíral ji svou hlavu
s vytřeštěnýma očima
A pak
ještě jednou kam patří
skrýt se v zeleném keři…
Koukali jsme na to
A řeznický učeň za námi řekl:
„Wenn wir mal dran kommen“

Nápověda: Autorem není žádný český básník.

ŽÍZEŇ

Ve vykopaných džbánech trvá žízeň.
Sťatá socha jde trávou.
Provždy se ohlédl – kam? – solný sloup.

A za kým?

    Hlínou slunce namaluj
    Pompeje slzou sopky zavaluj
    Oba nás poznamenej znamením
    Dotkni se mě, ať aspoň zkamením

Chlad…

Bylo nebylo –
jsme nejsme.

Kdo je autorem následujících veršů? Nápověda: Autorem není žádný český básník. A jenom po čase připomínám: vyhledávací stroje nechejte spát. 🙂

* * *
Kde spoutaný a přibitý je ston,
kde Prométheus – opora i sedlo skály?
A kde je sup a žlutozraký hon
drápů, jež nevraživě zablýskaly?

Ne – tragedie nevrací se zpět,
však tahle ústa útokem se berou,
však tahle ústa vysvětlují svět
Aischyla s lopatou, Sofokla se sekerou.

On echo je i zvěst, je rádlo, není žerď.
Aerokamenické divadlo doby skvoucí
se zdvihlo – všichni chtějí všechny uvidět:
zrozené, zhoubné i ty nehynoucí.

Tak tohle jsem si dlouho šetřil. 😉 A jsem zvědav, kdo uhádne odpověď na stále stejnou otázku: Kdo je autorem následujících veršů? Dílo slavné, ale málo čtené. Jazyk veršů hodně napoví…

1.
Já zbožné zbraně opěvám i vůdce,
jež osvobodil Krista velký hrob,
moc rukou a též srdcem v slavné půtce
on vykonal a mnoho snášel mdlob,
však darmo jemu čelil pekla škůdce,
lid z Asie a Lybie pln zlob:
Přec nebe přálo mu, že pod prapory
on svaté svedl zbloudilé své sbory.

A opět je tu pondělní hádanka: Kdo je autorem následujících veršů? Tentokrát rovnou trochu pomohu. Nevím, jestli následující báseň byla zařazena do nějaké sbírky, ale knižně vyšla. Jedná se o poslední báseň autora.

***

Když večer svítí
lucerny jako rybí šupiny,
noci, v tvé síti
je sladko žíti
s lunami, s delfíny.

Když večer svítí
lucerny jako divé korále,
noci, v tvé síti
je sladko žíti
a hrát si na krále.

Když večer svítí
lucerny jako okna kasina,
noci, v tvé síti
je sladko žíti
a myslet na syna.

Ach, koni, koníčku,
kdo mi tě osedlá,
kdo rozhoupá tě, lodi,
když přízrak za mnou chodí
a noc je zlá.

Otázka je stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů? 

LEVITACE

Andělé v Rusku jezdí na kole
stěžují si na vzdálenosti
také obcházejí
s puškou v ruce
Nevědí že mohou létat
rovněž já jsem zapomněl
až si rozpomenu až mi pošeptáš
nastane rozhodující okamžik verš
to tělo vzlétne
budou mu vonět všechny samohlásky

Otázka je stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů? Nápověda? Žena…

MINE

ve vlhké trávě
na břehu řeky
možná už zítra
mine zpěv slavíka

ve hnízdě v skalách
hnízdí hádanka

někdy to trvá
celý lidský věk
než se v básni
usadí slova

Otázka je stejná: Kdo je autorem následujících veršů? Vyhledávače nechejte spát, když tak se objeví nápověda. 😉

***
Bože k čemu zkoušení
a krvavé plody
vždyť jdeme jak ovce
kam je nám jít
Krávy jež klopýtly
věší a zvedají za nohy
až praskají klouby dny a
dny tolik bolesti
v jediné kůži

Snad se teď pochlapíte! Otázka je stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů?

LÉTHE.

Svých drahých Stíny vídal jsem kdys v dáli,
jak byli za živa. – Pak bledly již,
víc každým rokem. – Děl jsem: „Zrak mi kalí
prach života.“ – Ne! – byl jsem Léthe blíž.
Dřív s úsměvem, neb výčitkami v oku,
teď němé, mátožné, tak bez krve
se zjevily mi zas po mnohém roku –
a cize hledí tak – dnes po prvé!

Hle, tak už blízko bezhlesná ta řeka
se proudí! – za ní známé míhají
se tváře – hledí – mne už neznají! –
Až k doušku schýlím rty, jak Charon čeká,
a k těm, kdys drahým, převeze mne tam,
z nich také nikoho už nepoznám.