Staří dobří

Básně Jana Skácela (1922 – 1989) mám rád. Co víc dodat? Snad jen to, že ta následující pochází se sbírky Dávné proso (1981).

SPÁNEK PŘÍMO PROTI NÁM

Potom i stromy spí spí ve stoje jak koně
spí celou noc se svěšenými listy
a s haluzemi téměř u země

Spí beze snů a jejich kostry leží na chodníku
drceny lunou Usnula i míza
i ptáci spí a hnízda ve větvích

A hluboko až tam kam dosáhne
černivá ruka tmy
slepými slovy mlčí kořeny

Kolmému spánku odpovídá ticho

Německý básník (1871 – 1914), který se proslavil svými Šibeničními písněmi, si sám cenil více své pozdější tvorby. U nás se podařilo některé jeho texty zhudebnit třeba kapelám Stromboli a Plastic People.

ZEMĚPLAZ

Zeměplaz věkem sláb a stár
od ženy své se odplazil
až ke hrobu, kde kantor snil,
a prosil: „Rozmnožuj můj tvar!“

Řídící, chytrý nebožtík,
vystoupil vzhůru na pomník
a zeměplaza, jenž se choval
před mrtvým klidně, rozmnožoval:

„Zeměplaz –  první osoba,
ztebeplaz – druhá podoba,
zněhoplaz – třetí mužská bývá,
zníplaz – zas ženskou formu skrývá.“

Zeměplazu to lahodilo,
rázem z něj čtverů tvarů bylo.
Vyvalil bulvy, jak se smál.
„Množím se,“ syčel, „množ mne dál!“

Řídící ale musel přiznat,
že se v tom přec jen nelze vyznat:
Země už plazů spousty měla,
časem však na ně zanevřela.

Tu zkrušil plaza těžký žal:
„Své choti jsem si nevšímal
a takhle též mě nelze množit!“
A odplazil se tvar svůj dožít.

z němčiny přeložil Josef Hiršal

Pokud je některý autor spojován s velmi nejasným označením „moravská poezie“, tak je to právě asi Oldřich Mikulášek (1910 – 1985). Což mi naštěstí vůbec nevadí. Má mnoho dobrých básní, ale i některé ne tak zcela zdařilé (např. sb. Horoucí zpěvy).
Báseň je z mé oblíbené sbírky To královské (1966), která mimo jiné obsahuje skvělý oddíl Rozhovory bláznů.

FUJARA

Z hory do hory,
se smutkem tak divokým,
jak ubili by ženu,
nese se dolem.

A do melodie
kloní se koňská šíj
nad pánem v krvi.

A ze spálenišť
trčí trám.

Proto jenom mužský,
širúch do čela,
tiskne ji vždycky k ústům,
k pomstě ji zdvíhá a k žalování
a na boha s ní volá:
„Zabili, zabili,
zamordovali!
Co ty na to, bože můj?“

A z hory do hory
ozývá se Pán: „Co já vím?
lidí se ptej!
Tenkrát hlína byla ještě nevinná
a nedržela s krví.
A žebro — bylo žebro
pro spanilé věci, i pro mocné
jak pozděj klenba chrámová
zas pro chorál.“

Možná je třeba dnes
vytrhnout je z těla jak zbraň
a srdce bude nahé —
pro větší bolest,
pro smutek divoký
do hory z hory.

Konstantin Biebl (1898 – 1951) je jednou z mnoha tragických postav české moderní poezie. Nehledě k dobrodružnému životu (válečné nasazení, zranění, odsouzení k smrti, útěk, léčba tuberkulózy…) má tento přídech až poslední období jeho života. Vznáší se nad celým jeho dílem. Mám doma kompletní pětisvazkové Dílo vydané v letech 1951 až 1954 a asi dva výbory z tvorby. Tedy takřka všechno, to narozdíl od skoro bezbřehé tvorby Vítězslava Nezvala, kterou se mi ještě, navzdory původnímu záměru, zkompletovat nepodařilo. Ale je to právě Konstantin Biebl, kterého si z generace poetistů cením nejvíc (vědomě opomíjím trochu stranou stojícího Františka Halase). Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert byli sice talentovanými básníky, ale chyběla jim jistá životní zkušenost. Snad proto jsou Bieblovy verše z tohoto období méně poznamenány časem.
Báseň pochází ze stejnojmenné sbírky z roku 1925.

ZLODĚJ Z BAGDADU

Chodívá v noci po kavárnách
za hudbou a bakšišem,
stolů se chytá po stranách,
omámený hašišem.

Od noci do rána bílého,
od rána večer do úpadku,
nalejte vína bílého
na něčí světlou památku!

Kostka cukru v kávě černé,
tvé oči sladké a tvé rty sladké,
tvé bílé tělo v hlíně černé,
v hlíně černé tělo sladké!

Hlava jde sem a srdce jde tam,
po rukou z piana vykračuje:
že on sám, vždycky sám
svý koníčky okšíruje – –

Šedesátá léta minulého století přinesla české literatuře několik překvapení. Svého času se mezi ně počítala i sbírka Lampa Josefa Hanzlíka.

…

STAŘÍ DOBŘÍ:  Josef Hanzlík (VIII.)Pokračovat ve čtení »

Autor (* 11. 9. 1885, † 2. 3. 1930) několika skandálních románů psal i poezii. Česky vyšel výbor Sopečná růže (1990) v překladech Pavla Šruta a s doslovem Martina Hilského.

Odkazy:
http://eir.library.utoronto.ca/rpo/display/poet196.html
http://www.eliterature.com.ar/lawrence/

Tvoři

„Ale ryby jsou velmi vznětlivé, a proto
žijí ve vodě, aby se ochladily.“
„Pro tvory, kteří milují tmu, je
denní jas utrpením a působé jim bolest.
Přesto je neděsí světlo lampy nebo svíce;
naopak, přiblíží se a zkoumají je, jako
by si říkali: Copak je zas tohle? Vidíme
tedy, že slunce je víc než plamen, víc než
žár ohně nebo svit lampy. Svými paprsky
škodí tvorům, kteří žijí v noci, zatímco
světlo lampy ani ohně jim neublíží. Slunce
proto žije a září stále, ne jako oheň,
jenž zkomírá.“

Báseň z němčiny přeložil nedávno zesnulý Josef Hiršal za jazykové spolupráce Bohumily Grögerové a vyšla ve výboru Zpěv z potopy (1966). Teoretickou úvahu autora o jeho básni Všem telefonním účastníkům najdete v knize Jak se dělá báseň, kterou uspořádal Jan Zábrana.

…

STAŘÍ DOBŘÍ: Hans M. Enzensberger (VII.)Pokračovat ve čtení »

Někdy kolem svého dvacátého roku (jak dávno mi to připadá!) jsem podlehl kouzlu poezie v podání polského básníka Mirona Białoszewského. Výbor z jeho básní vyšel v překladu Josefa Vláška roce 1988 v Odeonu. Byl to ale i prozaik a dramatik.

JAK SNADNO SE ZTRÁCÍ VÍRA

Kůň táhl vůz kolem nás
Vidím to. Věřím v ně.

Stmívá se.
Kůň táhl vůz kolem nás.
Ale kůň měl koně.
A vůz měl vůz.
Vedli ty svoje
veliké stínové
po akátech.

A už se mi těžko věří
v koně i vůz.

Kniha Čtyřverší Omara Chajjáma z roku 1947 je můj dávný úlovek z antikvariátu. Vyšla jako 3. svazek edice Duše východu nakladatelství Symposion. Čtyřverší tohoto perského matematika, fyzika a básníka (* 18. 5. 1048, † 4. 12. 1131), které se vyznačují specifickou formou rubá’í, ani po staletím neztratila na aktuálnosti. Z perštiny přeložil Josef Štýbr.

313
Těm, kteří věří v hesla lákavá,
jichž duch se s tělem v boji utkává,
  těm k vůli hned se džbánu vína vzdám,
jak jen si zacpou ústa klepavá.

416
Když chceš pít víno, vol kruh moudrých jen
a společnost si najdi vábných žen.
  Přes míru nepij a si neubliž,
leč zřídka jen a zrakům utajen.

…

STAŘÍ DOBŘÍ: Omar Chajjám (V.)Pokračovat ve čtení »

Marně čekám, kdy se objeví na knižních pultech básně Vratislava Effenbergera (1923 – 1986), jednoho z nejvýraznějších zástupců českého poválečného surrealismu. Dramatické, prozaické i teoretické texty vyšly. Možná ne kompletní, ale přece. Na mysli mám oficiální nakladatelství. U poezie jsme odkázáni na exilový výbor Lov na černého žraloka z roku 1987, nebo na básně otištěné časopisecky. Následující verše jsou ze Svědectví č. 82/1987 nedávno zesnulého Pavla Tigrida, ve kterém jsou doprovázeny studií Petra Krále.

Šel jsem cestičkou kolem potoka
prodávat vosí hnízda
prodávat vosí hnízda
nikomu jsem nic neudělal
a náhle mne popadli za krk
a náhle mne popadli za krk
a cloumali mnou tak dlouho
dokud jsem neupadl

A uřezali mi ruce
a uřezali mi nohy
kdo by věřil že jsem dřív prodával vosí hnízda
spíš budou věřit že jsem se opil
místo abych šel svou cestou
kolem potoka