Staří dobří

Německý básník (1871 – 1914), který se proslavil svými Šibeničními písněmi, si sám cenil více své pozdější tvorby. U nás se podařilo některé jeho texty zhudebnit třeba kapelám Stromboli a Plastic People.

ZEMĚPLAZ

Zeměplaz věkem sláb a stár
od ženy své se odplazil
až ke hrobu, kde kantor snil,
a prosil: „Rozmnožuj můj tvar!“

Řídící, chytrý nebožtík,
vystoupil vzhůru na pomník
a zeměplaza, jenž se choval
před mrtvým klidně, rozmnožoval:

„Zeměplaz –  první osoba,
ztebeplaz – druhá podoba,
zněhoplaz – třetí mužská bývá,
zníplaz – zas ženskou formu skrývá.“

Zeměplazu to lahodilo,
rázem z něj čtverů tvarů bylo.
Vyvalil bulvy, jak se smál.
„Množím se,“ syčel, „množ mne dál!“

Řídící ale musel přiznat,
že se v tom přec jen nelze vyznat:
Země už plazů spousty měla,
časem však na ně zanevřela.

Tu zkrušil plaza těžký žal:
„Své choti jsem si nevšímal
a takhle též mě nelze množit!“
A odplazil se tvar svůj dožít.

z němčiny přeložil Josef Hiršal

Pokud je některý autor spojován s velmi nejasným označením „moravská poezie“, tak je to právě asi Oldřich Mikulášek (1910 – 1985). Což mi naštěstí vůbec nevadí. Má mnoho dobrých básní, ale i některé ne tak zcela zdařilé (např. sb. Horoucí zpěvy).
Báseň je z mé oblíbené sbírky To královské (1966), která mimo jiné obsahuje skvělý oddíl Rozhovory bláznů.

FUJARA

Z hory do hory,
se smutkem tak divokým,
jak ubili by ženu,
nese se dolem.

A do melodie
kloní se koňská šíj
nad pánem v krvi.

A ze spálenišť
trčí trám.

Proto jenom mužský,
širúch do čela,
tiskne ji vždycky k ústům,
k pomstě ji zdvíhá a k žalování
a na boha s ní volá:
„Zabili, zabili,
zamordovali!
Co ty na to, bože můj?“

A z hory do hory
ozývá se Pán: „Co já vím?
lidí se ptej!
Tenkrát hlína byla ještě nevinná
a nedržela s krví.
A žebro — bylo žebro
pro spanilé věci, i pro mocné
jak pozděj klenba chrámová
zas pro chorál.“

Možná je třeba dnes
vytrhnout je z těla jak zbraň
a srdce bude nahé —
pro větší bolest,
pro smutek divoký
do hory z hory.

Konstantin Biebl (1898 – 1951) je jednou z mnoha tragických postav české moderní poezie. Nehledě k dobrodružnému životu (válečné nasazení, zranění, odsouzení k smrti, útěk, léčba tuberkulózy…) má tento přídech až poslední období jeho života. Vznáší se nad celým jeho dílem. Mám doma kompletní pětisvazkové Dílo vydané v letech 1951 až 1954 a asi dva výbory z tvorby. Tedy takřka všechno, to narozdíl od skoro bezbřehé tvorby Vítězslava Nezvala, kterou se mi ještě, navzdory původnímu záměru, zkompletovat nepodařilo. Ale je to právě Konstantin Biebl, kterého si z generace poetistů cením nejvíc (vědomě opomíjím trochu stranou stojícího Františka Halase). Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert byli sice talentovanými básníky, ale chyběla jim jistá životní zkušenost. Snad proto jsou Bieblovy verše z tohoto období méně poznamenány časem.
Báseň pochází ze stejnojmenné sbírky z roku 1925.

ZLODĚJ Z BAGDADU

Chodívá v noci po kavárnách
za hudbou a bakšišem,
stolů se chytá po stranách,
omámený hašišem.

Od noci do rána bílého,
od rána večer do úpadku,
nalejte vína bílého
na něčí světlou památku!

Kostka cukru v kávě černé,
tvé oči sladké a tvé rty sladké,
tvé bílé tělo v hlíně černé,
v hlíně černé tělo sladké!

Hlava jde sem a srdce jde tam,
po rukou z piana vykračuje:
že on sám, vždycky sám
svý koníčky okšíruje – –

Šedesátá léta minulého století přinesla české literatuře několik překvapení. Svého času se mezi ně počítala i sbírka Lampa Josefa Hanzlíka.

…

STAŘÍ DOBŘÍ:  Josef Hanzlík (VIII.)Pokračovat ve čtení »

Autor (* 11. 9. 1885, † 2. 3. 1930) několika skandálních románů psal i poezii. Česky vyšel výbor Sopečná růže (1990) v překladech Pavla Šruta a s doslovem Martina Hilského.

Odkazy:
http://eir.library.utoronto.ca/rpo/display/poet196.html
http://www.eliterature.com.ar/lawrence/

Tvoři

„Ale ryby jsou velmi vznětlivé, a proto
žijí ve vodě, aby se ochladily.“
„Pro tvory, kteří milují tmu, je
denní jas utrpením a působé jim bolest.
Přesto je neděsí světlo lampy nebo svíce;
naopak, přiblíží se a zkoumají je, jako
by si říkali: Copak je zas tohle? Vidíme
tedy, že slunce je víc než plamen, víc než
žár ohně nebo svit lampy. Svými paprsky
škodí tvorům, kteří žijí v noci, zatímco
světlo lampy ani ohně jim neublíží. Slunce
proto žije a září stále, ne jako oheň,
jenž zkomírá.“

Báseň z němčiny přeložil nedávno zesnulý Josef Hiršal za jazykové spolupráce Bohumily Grögerové a vyšla ve výboru Zpěv z potopy (1966). Teoretickou úvahu autora o jeho básni Všem telefonním účastníkům najdete v knize Jak se dělá báseň, kterou uspořádal Jan Zábrana.

…

STAŘÍ DOBŘÍ: Hans M. Enzensberger (VII.)Pokračovat ve čtení »

Někdy kolem svého dvacátého roku (jak dávno mi to připadá!) jsem podlehl kouzlu poezie v podání polského básníka Mirona Białoszewského. Výbor z jeho básní vyšel v překladu Josefa Vláška roce 1988 v Odeonu. Byl to ale i prozaik a dramatik.

JAK SNADNO SE ZTRÁCÍ VÍRA

Kůň táhl vůz kolem nás
Vidím to. Věřím v ně.

Stmívá se.
Kůň táhl vůz kolem nás.
Ale kůň měl koně.
A vůz měl vůz.
Vedli ty svoje
veliké stínové
po akátech.

A už se mi těžko věří
v koně i vůz.

Kniha Čtyřverší Omara Chajjáma z roku 1947 je můj dávný úlovek z antikvariátu. Vyšla jako 3. svazek edice Duše východu nakladatelství Symposion. Čtyřverší tohoto perského matematika, fyzika a básníka (* 18. 5. 1048, † 4. 12. 1131), které se vyznačují specifickou formou rubá’í, ani po staletím neztratila na aktuálnosti. Z perštiny přeložil Josef Štýbr.

313
Těm, kteří věří v hesla lákavá,
jichž duch se s tělem v boji utkává,
  těm k vůli hned se džbánu vína vzdám,
jak jen si zacpou ústa klepavá.

416
Když chceš pít víno, vol kruh moudrých jen
a společnost si najdi vábných žen.
  Přes míru nepij a si neubliž,
leč zřídka jen a zrakům utajen.

…

STAŘÍ DOBŘÍ: Omar Chajjám (V.)Pokračovat ve čtení »

Marně čekám, kdy se objeví na knižních pultech básně Vratislava Effenbergera (1923 – 1986), jednoho z nejvýraznějších zástupců českého poválečného surrealismu. Dramatické, prozaické i teoretické texty vyšly. Možná ne kompletní, ale přece. Na mysli mám oficiální nakladatelství. U poezie jsme odkázáni na exilový výbor Lov na černého žraloka z roku 1987, nebo na básně otištěné časopisecky. Následující verše jsou ze Svědectví č. 82/1987 nedávno zesnulého Pavla Tigrida, ve kterém jsou doprovázeny studií Petra Krále.

Šel jsem cestičkou kolem potoka
prodávat vosí hnízda
prodávat vosí hnízda
nikomu jsem nic neudělal
a náhle mne popadli za krk
a náhle mne popadli za krk
a cloumali mnou tak dlouho
dokud jsem neupadl

A uřezali mi ruce
a uřezali mi nohy
kdo by věřil že jsem dřív prodával vosí hnízda
spíš budou věřit že jsem se opil
místo abych šel svou cestou
kolem potoka

SCARBO

„Až zemřeš, dostav rozhřešení nebo
proklet,“ šeptal mi dnes v noci Scarbo do
ucha, „budeš mít rubáš z pavučiny, ba
pohřbím s tebou pavouka.“

„Ach, nechť mám alespoň místo rubáše
list osiky, v němž mě bude kolébat vánek
z jezera,“ odpověděl jsem mu s očima
rudýma, neboť jsem tolik plakal.

„Nikoli,“ chechtal se výsměšný trpaslík,
„stal by ses kořistí brouka, který loví za
večera komáry oslepené zapadajícím
sluncem.“

„Je ti tedy milejší,“ odvětil jsem, neustále
naříkaje, „je ti tedy milejší, aby ze mne
vysála krev tarantule se sloním
chobotem?“

„Dobrá,“ dodal, „upokoj se, budeš mít za
rubáš zlatě kropenaté pásy z hadí kůže, do
nichž tě zavinu jako mumii.

A v temné kryptě svatého Benigna, kde tě
postavím ke zdi, budeš pohodlně
poslouchat, jak v předpeklí pláčí
nekřtěňátka.“

Báseň je se sbírky Kašpar noci, která je spíše charakteristická svými drobnými prózami. Je to vlastně jedna z prvních knih básnických próz. Text mám rád především pro jeho uhrančivost a magičnost, se kterou na mne působí.
U nás vyšla kniha se skvělými ilustracemi Heleny Wernischové.