Staří dobří

Vl. jm. Ťiang Chaj-čcheng, čínský básník, literární kritik a teoretik (1910 – 1996). Studoval ve Francii, v letech 1957–76 mu bylo zakázáno publikovat. Z díla: Siang tchaj-jang (Za sluncem), Pej-fang (Sever).

Jsou rybníky v zimě…

Jsou rybníky v zimě
tiché jak srdce člověka k stáru,
srdce, jež syto je rmutu i hořkosti let;
jsou rybníky v zimě
vyschlé jak oči člověka k stáru,
oči, jichž záři zdusila bída a žal;
jsou rybníky v zimě
zpustlé jak vlasy člověka k stáru,
prořídlé, šedivé vlasy
jak tráva v poprašku jíní;
jsou rybníky v zimě
jak starý člověk se smutkem v duši,
jak starý člověk, jenž pod nebem
teskným a mračným se choulí.

Přeložila Dana Šťovíčková

Novořecký básník (1863 – 1933) stojící u zrodu moderní řecké poezie.

V očekávání barbarů

Na co čekáte shromáždění na náměstí?

Barbaři mají dnes přijít.

Proč taková nečinnost v senátě?
Jak to, že senátoři zasedají a nevydávají zákony?

Protože dneska barbaři přijdou.
Tak jaké zákony by senátoři chystali?
Jakmile barbaři přijdou, sami budou zákony dávat.

Proč vstal náš císař tak časně ráno
a zasedl ve městě před hlavní branou
na trůn, slavnostně, s korunou na hlavě?

Protože dneska barbaři přijdou.
A císař čeká, aby přijal
jejich vojevůdce. Dokonce chystá se
předat mu pergamen. Jsou na něm
vepsána veliká jména a velké tituly.

Proč naši dva konzulové a prétoři
přišli dnes v rudých tógách bohatě vyšívaných?
Proč mají na rukou náramky s tolika ametysty
a prsteny s jasnými, třpytnými smaragdy?
Proč drží dnes v rukou vzácné hole
nádherně tepané stříbrem a zlatem?

Protože dneska barbaři přijdou.

A takové věci barbary oslňují.

Proč nepřicházejí důstojní rétoři jako obvykle
deklamovat řeči, povědět své?

Protože dneska barbaři přijdou:
a nudí se při krásných frázích a projevech.

Proč zavlál tak náhle ten neklid
a zmatek? (Jak zvážněly tváře.)
Proč se prázdní tak rychle ulice a náměstí
a všichni se zadumaně vracejí domů?

Protože nadešla noc a barbaři nepřišli.
A někteří lidé přišli od hranic
a řekli, že už nejsou barbaři.

A teď, co bude z nás, bez barbarů?
Ti lidé, to bylo jakési řešení.

Přeložili Adolf a Helena Kroupovi

Větve švestek za oknem se obalily sněhem a vidím, jak do zahrady dopadá světlo lampy na mém psacím stole. Taky poezie, ale i tak je tu jedna zimní:

* * *
V noci byl mráz a sníh
bral vítr zvichřený.

Stromy, i statné z nich,
vyrval i s kořeny.

A já chtěl sbírat sníh
s pupenů v závějích!

ze starokorejského originálu přeložil Oldřich Vyhlídal

Dnes se dostalo na jednu z tragickým postav české poezie (1911 – 1949). Ukázka ze sbírky Ohnice.

DÍVČÍ

Hraje si dívka s ňadry svými
a je to neveselá hra.
Na loži nedaleko zimy,
na loži studeném se k lásce přímí
s koleny něžně sevřenými.
A tma je zlehka rozvírá.

Vloudí se k ní jak vlna k lodi
a rozčesává její stud,
od paty k hlavě po ní chodí
a nepřejde ji, nepřechodí
jak voda, která vlny vodí
ke smutné lodi bez kajut.

Hraje si dívka s tmou a slovy
a dává polibky svým rtům,
nikdo je nazpět nevyloví
neskutečnému rybářovi,
jen tichý pláč je ve snu poví
z polštářů medvídkům.

Americký básník řazený k beat generation (1930 – 2001).

ŠÍLENÝ JAK

Dívám se, jak ztloukají máslo z posledního mléka,
    které jsem jim kdy dal.
Čekají, až umřu;
chtějí z mých kostí nadělat knoflíky.
Kde jsou mé sestry a bratři?
Tamten vysoký mnich, co přivazuje náklad na mého strýce,
    má novou čepici.
A ten jeho přitroublý žák –
    tu šálu jsem na něm ještě neviděl.
Chudák strýc, nechá si od nich dát na hřbet náklad.
Je tak smutný, tak unavený!
Rád bych věděl, co udělají s jeho kostmi.
A ten nádherný ocas!
Z toho nadělají spoustu tkaniček do bot!

z angličtiny přeložil Jan Zábrana

Básník (1924 – 1998), který svým dílem výrazně ovlivnil polskou poezii druhé poloviny dvacátého století. Muž mnoha povolání, např. krmil vši v ústavu pro výzkum protityfového séra. Za okupace Polska studoval na podzemní univerzitě.

Niké která váhá

Nejkrásnější je Niké v okamžiku
kdy váhá

pravá ruka krásná jak rozkaz
o vzduch se opírá
ale křídla se chvějí

Vždyť vidí
osamělého jinocha
jak dlouhou kolejí
vyrytou válečným vozem
šedivou cestou v šedé krajině
skalin a řídkých keřů jalovčí

teď jinoch zanedlouho zahyne
právě teď miska s jeho osudem
prudce se kloní
k zemi

Niké má nesmirnou chuť
jít k němu
a políbit ho na čelo

ale bojí se
že on který nepoznal dosud
sladkost laskání
až by ji poznal
mohl by utíkat jak ostatní
z bitvy

Teď tedy Niké váhá
a posléze se rozhoduje
zůstat stát v pozici
jaké ji naučili sochaři
velmi se hanbíc za tu chvilku dojetí

dobře chápe
že zítra za svítání
musí najít toho chlapce
s otevřenou hrudí
se zavřenýma očima
a s trpkým obolem otčiny
pod zdřevěnělým jazykem

z polštiny přeložila Vlasta Dvořáčková

Německý básník a dramatik (1903 – 1981).

Jedné podzimní noci

Dni dávno zapadlý, kde jen jsi?
Na vršku pod větrnými nebesy
jsem tehdá ležel. Září. Listí pád,
stromy svým klidem mě objímaly zcela…
Podzimní noc se rozšuměla:
jeřábi hold mi letěli vzdát.
Vzdálená chvíle, hodna jsi chvály.
Ti ptáci s dlouhými krky temnotou veslovali.
Chlapec k nim cosi volal do výše.
Vřískavě vzkřikli a nad jezery táhli dál.
Vodou a mlhou vlas ti vlál,
praraná temnoto, jež zrodilas vše:
močál a hvězdy, strže a kosti.
Viděl jsem, jak jsi prosívala
sítem vzdálenosti
železitý prach meteorů.
Zemi jsem cítil v každém póru,
slyšel jsem jak zpívá bodlák a skála.
Pahorek vznášel se. A nenadále
hořící šíp sjel nebeskou puklinou.
Zasáhl noc. Ta rychle ale
ucpala ránu tmou
a zůstala netknuta nad vlajícími topoly.
Ohně a studánky hučely v údolí.

z němčiny přeložil Ludvík Kundera

Na přídi

Na vysoké přídi, jež protíná kterési nehybné moře,
se tyčí bytost nachýlená kupředu

Šikmo míjejí jiné přídě
S postavou podobně nachýlenou

Přístav nikde. Přístavy neznámy.

Občas některé znamení z přídě na příď,
jež se pak přiblíží.

I bořitelé tradic někdy působí víc než tradičně.

Přístav

Pod břichem plachty vody byly.
Na vlny rval je bílý zub.
Vyl hukot trub – jak by se lily
láska i vilnost mědí trub.

Loďky se tiskly v loktech vody
k železným prsům a sály z nich.
V uších ohluchlých parolodí
svítil lesk náušnic kotevních.

přeložil Jiří Taufer

Snad pro ten dnešní návrat babího léta.

Na podzimním slunci

Obelstěn sluncem, vzešlým opožděně
nad dohořívajícím požárem,
jejž podzim zažehl, jak zbité štěně
nějaké rány léčit krásným dnem
se vleku na výsluní mezi lesy
a k pařezu dím? Odpočineme si.

Sám věru nevím, oč tu vlastně běží,
proč duch i tělo zmalátněly tak,
proč bolest v nitru nevrle se ježí
a smutek plíží se jak polem svlak,
jenž stonky obepíná, dusí květy
a jehož zbytky vždy jsou nevyplety.

Sám věru nevím, kterou zlatým jitrem
teď léčím ránu. Stero proniká
střel otrávených otupělým nitrem.
Jeť žalostný dnes osud básníka
ve vlastech, kterým k prostitutek smíchu
jsou mladá srdce zpívajíc v tichu.

Snad muž, snad žena, dav snad, země celá,
och, což já vím, kdo nejvíc poranil!
Ze stráně, která včera dohořela,
se třesu běláskem, jenž v říjen zbyl
a klamným sluncem dávám obelstíti
den jeden svůj pro anemické kvítí.