Staří dobří

Jeden z nejznámějších básníků černé Ameriky (1902 – 1967).

Minstrel

Že se mi z úst
úsměv šklebí
a z hloubi hrdla
zpívám si,
myslíte si,
ten chlap neví,
co je to trpět
a stýskat si.

Že se mi z úst
úsměv šklebí,
neslyšíte,
jak naříkám,
a že mám nohy
roztančený,
netušíte,
že umírám.

z angličtiny přeložil Jiří Josek

Zakladatel básnické školy imagistů (1885 – 1972).

Píseň lukostřelců z Šu

Hle, tu jsme, ulamujem první výhonky
a přemýšlíme: Kdy se dostaneme domů?
Jsme tu, protože nepřítel je z Ken-in,
vinou těch Mongolů nemáme klid.
Vybíráme měkké výhonky,
když zazní slovo „návrat“, naplní nás smutek.
Smutek v duši, tíha smutku, máme hlad a žízeň.
Obrana zůstává nejistá, ještě nelze pustit druha domů.
Vybíráme tuhé výhonky.
Ptáme se: Propustí nás v říjnu?
Ve věcech krále není klidu, nemáme odpočinku.
Smutek nás hryže, ale domů nepůjdeme.
Jaký to vykvetl květ?
Čí je ten vůz? Vojevůdce.
Koně klopýtají únavou, i jeho. Dřív byli silní.
Nemáme klidu, tři bitvy do měsíce.
Nebesa, ti koně jsou vyčerpaní.
Vojevůdci v sedlech, vojáci po boku.
Koně jsou vycvičení, vojevůdci mají šípy ze slonové kosti a toulce zdobené šupinami.
Nepřítel je rychlý, musíme bdít.
Když jsme odcházeli, vrby se shýbaly pod tíhou jara,
zpátky se brodíme sněhem,
jdem pomalu, máme hlad a žízeň,
duši plnou smutku, kdo jenom pochopí náš žal?

(Cathay, 1915)

překlad Martina Pokorného, publikováno v Souvislostech

Něco málo o autorovi lze najít na http://wings.buffalo.edu/epc/authors/pound/

Německy píšící básník (1920 – 1970).

VE VÝŠI ÚST

Ve výši úst zřetelně:
rostlina tmy.

(Nemusíš ji hledat, světlo, zůstáváš
sněhovou sítí, držíš
svou kořist.

Obojí platí:
Dotýkané i nedotčené.
Obojí hovoří o dluhu lásky,
obé chce být a umřít.)

Rýhování listu, pupeny, řasy.
Ono rozhlížející se, cizí dni.
Slupka, skutečná a otevřená.

Ret věděl. Ret ví.
Ret to smlčí až do konce.

přeložil Josef Suchý

V méně známém překladu z Jeruzalémské bible. (Úzus naneštěstí nutí psát malé b)

Žalm 137
Na břehu babylonských řek
jsme sedávali a plakávali,
když jsme vzpomínali na Sion;
na topoly kolem
jsme zavěšovali své harfy.
A tu od nás žádali
naši žalářníci, abychom zpívali,
naši únosci, abychom se radovali,
a říkali: „Zazpívejte nám
nějakou píseň sionskou.“
Jak bychom mohli zpívat
Jahvovu píseň
na cizí půdě?
Zapomenu-li na tebe, Jeruzaléme,
ať mi uschne pravice!
Ať se mi jazyk přilepí k patru,
přestanu-li na tebe vzpomínat,
nebudu-li Jeruzalém pokládat
za vrchol své radosti!
Nezapomeň, Jahve,
Edomovým synům
jeruzalémský den,
kdy říkali: „Pryč s ním!
bořte až do základů!“
Babylonská dcero, ty musíš zahynout,
šťastný, kdo ti oplatí
zla, která jsi nám přinesla,
šťastný, kdo uchopí a roztříští
tvé děti o skálu!

Dnes trocha z ruské exilové poezie (1907 – 1944). Podzim trochu s předstihem.

PODZIM

Odejdeme – a kdo si toho povšimne?
Přijdeme – nikdo nás nepřivítá, nikdo, ne,
ruku nepodá, nepohlédne do očí,
neviní, neodpouští, s námi se neloučí,
na šťastnou cestu nikdo nezamává…

Na nebi luna už jen dodoutnává,
květiny umírají rychlou smrtí
a listy krouživě padají do vody,
na zemi leží bez pohnutí.

A podzim
kleká a tluče hlavou o schody.

(1930)

z ruštiny přeložil Luděk Kubišta

Dnes jedna z rukopisného díla básníka s pohnutým osudem (1919 – 1990). Nepatří sice k jeho nejlepším, ale tak nějak se hodí k tomuto víkendu a k pouličním prodavačům burčáku.

KONEC LÉTA

Veliká letní žena se vyhřívá na pahorku
v posledních paprscích zářijového slunce
a plnými hrstmi si nabírá z koše úrody,
tiskne k prsům nahé kukuřičné klasy,
zatímco nad jejím břichem Vinařova dlaň
lisuje zvolna těžké hrozny vína,
jejichž barva se někdy podobá kardinálskému purpuru.

(Praha: 1874 – 1898)

Záhada

Ač pozdě v noci na náměstí, ušlí, dorazili –
tři poutníci –, přec navzájem se mlčky pozdravili.
*
A z náměstí do úzkých ulic spěšně vybíhali,
a víc, než dneska přijde-li, si ptát se netroufali.
*
A k ránu ani tázavě na sebe nepohlédli,
když ještě nepřišel a nad střechami hvězdy bledly…
*
A slíbivše jen dáti o tom zprávu v rodných krajích,
zas rozešli se na Sever a na Západ a na Jih…

Klasika amerického básníka (* 23. 8. 1868, † 5. 5. 1950)

Robert Fulton Tanner

Kdyby člověk mohl kousnout obří ruku,
která ho zachvacuje a ničí,
jako mě kousla krysa
onoho dne v mém železářství,
když jsem předváděl past, svůj patent.
Ale člověk se nikdy nemůže pomstít
obludné příšeře života.
Vstoupíte do místnosti – to je zrození;
pak musíte žít – vypracovat svou duši,
a hle! Spatříte vnadidlo své žádostivosti:
bohatou ženu, kterou si chcete vzít,
slávu, postavení, moc ve světě.
Ale čeká vás práce a věci, jež třeba překonat –
Ach ano! Dráty zamezují přístup k vnadidlu.
Konečně vniknete dovnitř – ale slyšíte kroky:
příšera života vstupuje do místnosti
(čekala, až uslyší zaklapnutí vzpruhy),
aby vás přistihla, jak okusujete sýr zázraků,
hledí na vás planoucíma očima,
šklebí se, posmívá, proklíná a pohrdá vámi,
jak pobíháte sem a tam v pasti,
až ji vaše ubohost znudí.

Přeložili Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek

Slavná báseň slavného německého autora (1797 – 1856), přítele K. Marxe.

Lorelei

Já sám nevím proč, co to značí,
že jsem ta zamyšlen;
ta prastará pověst k pláči
mě týrá po celý den.

Vzduch ochladl, už se stmívá
a tiše plyne Rýn;
zář slunce dohořívá
a na hory pad’ stín.

Na skále sedí panna,
má démantový pás,
je celá ošperkovaná,
češe si zlatý svůj vlas.

Má zlatý hřeben v hlavě,
češe se, zpívá si,
zpívá tak dojímavě,
co zpívá, ach, co asi?

Lodník je dojat tím zpěvem,
ten zpěv ho tak ošálí,
že, upoután luzným zjevem,
si nevšimne úskalí.

Vír loďku podemílá,
už nahnul se její kraj;
to všechno způsobila
svým zpěven Lorelei.

Kniha písní (Praha, Svoboda 1950, překlad Vítězslava Nezvala)

Související:

• Die Lorelei – na stránkách Virtuální muzeum Jaroslava Haška & Josefa Švejka

ROBINSON CRUSOE

Vzpomínka hezká
hlavou se mi míhá:
jak krásná by byla
jedna dětská kniha,

kterou jsem dostal
s mísou cukrlátek;
Robinson byl to
a s ním černý Pátek.

Nikdy bych za ni
nechtěl knihu jinou,
spal jsem s ní věrně
vždycky pod peřinou.

Žil jsem s ní léta
na ostrově v moři,
s Pátkem jsem bloudil
v roklích, na pohoří.

Jak Robinson kdys
v holi můj nůž vrývá
sled rychlých roků,
když se připozdívá.

Den po dni spěšně
a rok s rokem zase.
Robinson už je
vlastně dneska passé.

On zachránil se
kdysi pohotově,
ale já dosud
bloudím po ostrově.

ze sbírky Poštovní holub, citováno podle Díla II. (1944)