Staří dobří

ROBINSON CRUSOE

Vzpomínka hezká
hlavou se mi míhá:
jak krásná by byla
jedna dětská kniha,

kterou jsem dostal
s mísou cukrlátek;
Robinson byl to
a s ním černý Pátek.

Nikdy bych za ni
nechtěl knihu jinou,
spal jsem s ní věrně
vždycky pod peřinou.

Žil jsem s ní léta
na ostrově v moři,
s Pátkem jsem bloudil
v roklích, na pohoří.

Jak Robinson kdys
v holi můj nůž vrývá
sled rychlých roků,
když se připozdívá.

Den po dni spěšně
a rok s rokem zase.
Robinson už je
vlastně dneska passé.

On zachránil se
kdysi pohotově,
ale já dosud
bloudím po ostrově.

ze sbírky Poštovní holub, citováno podle Díla II. (1944)

Jeden z mých oblíbených autorů (24. 5. 1940 – 28. 1. 1996). Některými jeho básněmi jsem fascinován. Mám je rád hlavně v originále, ale doposud jsem nenalezl odvahu je přeložit. Proto nabízím verše z knihy Římské elegie, které letos v zrcadlovém dvojjazyčném vydání vydalo malé nakladatelství Opus – Kristina Mědílková. Báseň přeložila Maita Arnautová, která je i autorkou doslovu. Kniha je to moc pěkná, ale 128 Kč za 36 stran se mi přece jenom zdá hodně.

VII.

V těchto úzkých ulicích, kde už pouhá
myšlenky, byť jen na sebe, musí uvíznout, v zauzlených
závitech mozku, co světem už hezky dlouho
se nezaobírá, kde tu vzrušen, tu vysílený
měříš botama fora a náměstí, od kostela
k jinému kostelu, od kašny k další kašně
– tak jehla šustící po desce úplně zapomněla,
že má zastavit uprostřed – tady ti nepřijde zvláštní
smířit se s poslední, dost ubohou dávkou
let, co zbývají, s tím, jak ta prožitá spějí
k dokonalosti, dokonce k něčemu jako
celistvost. Zvuk, kterým rozeznějí
podrážky dlažbu, toť árie, která slaví
spojení časů, velebná antifona
minulých v ústrety příštím. A to je ten pravý
Caruso pro psa, co utekl z gramofonu.

Fausta známe všichni, o ostatních dílech tohoto velikána (* 28. 8. 1749, † 22. 3. 1832) víme, ale čteme je ještě? K překladům Vítězslava Nezvala je sice nutno přistupovat obezřetně, ale přesto není třeba na jeho snahy zapomínat.

Všude na pahorcích…

Všude na pahorcích
je klid —
Tam na vrcholcích
cítíš mřít
kraj, kterým jdeš.
Les utichl i s ptáky,
počkej, ty taky
tak utichneš —

Básník (* 13. 9. 1868 v Počátkách – † 25. 3. 1929 v Jaroměřicích), který se vzdal svého (též poetického) jména (Václav Jebavý).

SIESTA

Sen modří šedivých ve stínech sněhu ožil,
však záře usnula ve zrůžovělých žlutích;
ve štolách světla vzduch se v ztuhlých vrstvách složil
a sípot os, jímž kvílí kola větrův, utich’.

Klid bílých linií se tiše krajem snoval
v šat slabě vzdmutých ploch a lesů mrtvých ladem;
let ptáků v azuru čar sítě nerýsoval,
dech živých nesrážel se v bílou páru chladem,

jen Velká Myšlenka jak oblak táhla nivou,
hrou stínů mluvila, snem světel, hlasem ticha,
sil sepětím a dominantou zádumčivou,
jež z hudby sněžných vln do lidských duší dýchá.

Neználek forever!

Šel Všeználek na procházku,
vedl ovci na provázku.

Čiperka za malou chviličku
spolk z hladu horkou cihličku.

U Jaktíka na židli
leží buchta s povidly.

Francouzský básník (* 14. 12. 1895, † 18. 11. 1952).

VŘELÁ VZPOMÍNKA

Ozval se hluboký smích
Nástěnné hodiny se zastavily
Nějaký dravec odnášel svá mláďata

Neprůhledný smích na hranicích agónie
Každý je jako nahota posmívající se své bledosti
Posmívající se
Počestným očím majákům ztroskotání

z francouzštiny přeložil Jindřich Hořejší

Portugalská básnířka (1894 – 1930), která svůj krátký život se třemi manželstvími ukončila předávkováním prášků na spaní, své první sonety napsala již v osmi letech.

Já nejsem ničí…

… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …

Já nejsem ničí. A kdo snad by mě chtěl,
Žhavým sluncem poledním by musel být,
Oči jak čistý plamen by mít měl,
Jak věštec v nich tajemné světlo mít.

Měl by být mízou, jež poupata rozvíjí,
Šepotem, hlasem, výkřikem motýlím,
Větrem, jenž lodím plachty napíná.

Musí být takový a jiný zas za chvíli,
Silou být živelnou, jak oheň zběsilý,
Hvězdou být, jež ohňostroj hvězd zažíná.

Z portugalštiny přeložila Kateřina Ritterová (Olomouc: Votobia 1997)

Na chatě

Nestvůrky, stvůry, netvoři
všechen kal zvedli v jezeře.

Teď už tmu nad hladinou mžení protíná.
Zelený žabí skřehot v travinách.

Ohýnky u chat trochu skomírají,
na cestu klubka červů přelézají,

v mlhavé dálce, jako přes záclonu,
ztupělá jehla gramofonu

noří se z rýhy, pak zas potápí,
a z trouby ještě hýká Šaljapin.

Sestoupil svatý pokoj k vlhké zemi…
Trávníky pěchujíce podešvemi,

zhýralé nevěsty se v rozmáčeném světě
k ženichům lepí v stínu paraplete

a spolu se svítílnou pyskatý
trpaslík zalézá jim za šaty.

10. června 1923, Saarow / 31. srpna 1924, Causway
Z ruštiny přeložil Petr Borkovec

Verše této básnířky (1932 – 1963) patří k tomu nejlepšímu, co americká literatura po druhé světové nabídla. Ukázka je se sbírky Ariel, která vznikala krátce před dobrovolným odchodem autorky ze života.

ČERVENCOVÉ MÁKY

Malé máky, pekelné plamínky,
vy mi neublížíte?

Šleháte sem tam. Nemohu se vás dotknout
Strkám ruce do plamenů. Nepálí to.

A mě vysiluje vás pozorovat,
jak takhle šleháte, svraštělé a jasně rudé jako kůže úst.

Úst, která právě potřísnila krev.
Zakrvácené sukýnky!

Jsou výpary, že se jich nemohu dotknout.
Kde jsou vaše opiáty, vaše tobolky, po nichž se chce zvracet?

Kdybych tak mohla krvácet nebo spát! – –
Kdyby se má ústa mohla provdat za takovou ránu!

Nebo vaše šťávy, v téhle skleněné ampulce, vsáknout do mne,
tišivé, konejšivé.

Ale bezbarvé. Bezbarvé.

Z anglického originálu přeložil Jan Zábrana.

Vlastním jménem Jiří Škvor (1916 – 1981), značnou část života strávil v emigraci.

Monolog moře

Zde končí každá nenávist, zde končí každý cíl –
Já o tvých cestách dobře vím. Vím, že jsi zabloudil!
Jsem vševidoucí, proto vím, že jsi dal i svou krev.
Jsou lásky, které padají jak hroudy na rakev.

Je bolest věčná jako já, jak vlny větrné.
Měsíc mé vlny utiší a slunce rozhrne –
Každá tvá cesta vede sem a žádná k domovu,
jsem moře, jsem tvým osudem, jsem hřbitov hřbitovů.

Jsem věčné, nikde nekončím, jsem kolébka i hrob.
Každou tvou bolest utiším a pohřbím beze stop.
Do města už se nevracej, do potácivých dnů,
pojď ke mně i s tím prstenem, oba vás obejmu.

Budeš tu spolu s jinými, co přišli před tebou,
tvé lásky tady nepálí a viny nezebou.
Celý tvůj život obejmu, tvůj zápas se stíny,
nikdo se na nic nezeptá, odejdeš bez viny.
Nestůj již déle na břehu se srdcem shořelým!
Jsem moře, jsem tvým svědomím a budu soudcem tvým.

Když moře lákat přestalo náručí tišivou,
poznal jsem v prudkém příboji i vlastní cestu svou.
Čím jsou mé lásky, bolesti a všechny smutky mé?
Ty slabé moře obejme a na břeh vyvrhne,

ty slabé moře rozdrtí a kdesi pohodí
a lásky, smutky, bolesti jsou brázdou za lodí –
Však silní umí trpěti, v bolesti neulpět.
Prsten jsem do vln zahodil a vrátil jsem se zpět.

(ze sbírky Nedosněno, nedomilováno,  New York 1964)