Staří dobří

Tak jsem zde s další nedělní chvilkou poezie, začínáme pátou desítku. Tentokrát je to ukázka z tvorby jednoho z nejvýznamnějších moderních indických básníků (1877 – 1938), který je považován za také za národního básníka Pakistánu. Báseň pochází z výboru Hlas karavanního zvonku (Odeon, 1977), který byl vydán k stému výročí narození autora. Autory překladu jsou Václav Daněk a Jan Marek.

NOV

Loďka Slunce ztroskotala, pohřbívá ji Nil,
jedno žebro ještě pluje, srpkem krájí nil.
Krev červánků na obloze tryskla do šíra,
skalpel přírody snad Slunci žíly otvírá?
Či nevěstě náušnice strhla modrá báň?
Či stříbrná rybka v Nilu osvětluje tmáň?
Luno, ve tvé karavaně zvonky neznějí,
lidské ucho neuslyší zvuk tvých šlépějí.
Ukazuješ očím, kterak rosteš, ubýváš.
Kam jdeš, která země je tvou vlastí? Kde ji máš?
Oběžnice s tváří stálic, s tebou chtěl bych jít,
trny smutku bodají mě, berou všechen klid.
Nemám světlo, toužím po tvém, ač jen mihotá,
tulák s nohama jak rtuť jsem v škole života.

(1886 – 1956)

CESTOVÁNÍ

Myslíte, například Curych
je hlubší město, ach,
že zázrak posvěcení
je dán mu za obsah?

Myslíte, na Havanu
za bělorudých dnů
Bůh věčně snáší manu
pro vaši pustinu?

Nádražní třídy, lida,
bulvár, rue ta a ta –
i v centru měst vás hlídá
a ničí prázdnota –

Ach, marno jet a mávat!
Hle, pozdní úvaha:
zůstat a zachovávat
sám v sobě svoje Já.

Z němčiny přeložil Ludvík Kundera

ČLOVĚK, KTERÝ VYŠEL Z DOMU

Písnička

Člověk, který vyšel z domu,
Měl hůl a vak těžký.
Na dlouhou pouť
Na dlouhou pouť
Vypravil se pěšky.

Šel kupředu a pořád vpřed,
Zvyk si přímo hledět.
Nespal, nepil,
Nepil, nespal,
Nespal, nepil, nejed.

Pak zmizel v červáncích
Tam, kde je černý les.
A ještě z něj,
A ještě z něj
Ještě z něj nevylez.

A kdyby ho snad náhodou
Měl potkat někdo z vás,
Ať přijde hned,
Ať přijde hned,
Hned informovat nás.

1937

přeložil Tomáš Vůjtek

Verše tohoto básníka (1906 – 1977) patří k tomu nejlepšímu, co nabízí italská poezie minulého století.

VENKOVSKÝ HŘBITOV

Uprostřed radosti cvrčků
temné pochodně.

A nahoře hvězdy.

V mladém srdci
odpočatý vítr
slunečních
činů dne.

Ale jakási tíseň už kalí
smějící se oči
chlapci, jenž přišel
z radosti se mnou.

z italštiny přeložil Vladimír Mikeš
citováno podle antologie Šťastná setkání (Praha: Práce 1984)

Španělský autor (1902-1999), který velkou část svého života prožil v exilu. Pobýval i v Československu.

Balada o člověku, který si myslel, že spí v posteli sám

Od řeky foukal vítr.
V domě jak po vymření.
Od řeky foukal vítr
do vetché střechy.

Vstoupil jsem prázdným vchodem
bez dveří ve veřejích.
Uložil jsem se k spánku
na posteli.
V posteli foukal vítr
od chladné řeky.

Má hlava a mé oči
brzy na polštář klesly.
A stále foukal vítr
od chladné řeky.

Vítr od řeky zjitra
zas oči otevřel mi.
Spící zmiji jsem spatřil,
jak pod polštářem leží
na posteli.

A pod polštářem syčel
vítr od chladné řeky.

Podle antologie Stín ráje (Praha: Práce 1992)
Ze španělštiny přeložil Miloslav Uličný

Stín Alexandra Bloka bloudil mezi námi… Jak divné, že tomuto prastarému člověku a věčnému hledači, když zemřel, bylo jen čtyřicet jedna let

(*1880 – †1921)

STÍN

My dva jsme chodívali kamsi tam –
po městech – v oknech bledí lidé byli.
Já kráčel vpředu, za mnou on, on sám,
vidoucí do hlubin a blízký cíli.

Já jsem se bál svých mimoděčných sil,
on řídil uhranuté kroky moje,
sem tam se někde chodec objevil
a tajně se chvěl, plný nepokoje.

Nás vídali po černých městech – tam,
kde bledí, smutní lidé v oknech byli:
Já kráčel vpředu, za mnou on, on sám,
podobný na mne. Ale – blízký cíli.

Z ruštiny přeložil Vojtěch Jestřáb

(* 8. 2. 1888, † 1. 6. 1970)

Proč

Potřebuje trochu posily
to moje temné srdce na padrť

V blátivých spárách balvanů
se chce jak stéblo trávy toho kraje
třást tiše ke světu

Ale já jsem
v tom praku času
jen zlomkem červivého kamene
z té nakvap postavené
silnice války

Od chvíle
co pohlédl
do nesmrtelné tváře světa
chtěl ten blázen znát
klesaje do bludiště
svého zmučeného srdce

A to mé srdce na číhané
to se roztálo
jako kolejnice
ale pak poznalo že sleduje
jak rýha za lodí
ztracený směr

Dívám se na obzor
rozrytý krátery

A jako tahle noc
chce se mé srdce rozsvětlit
alespoň raketami
A já podpírám to svoje srdce
jež se zarývá
a praská a duní
jak projektil
po pláni
a jež mi nezanechává
ani sled vzletu

To moje ubohé srdce
zděšené
že nezná

Z italštiny přeložil Jan Vladislav

Známý bouřlivák (* 16. 8. 1920, † 9. 3. 1994) byl nejnom prozaik, ale i básník.

když myslím na svou smrt

myslím na automobily stojící na
parkovišti

když myslím na svou smrt
myslím na pánve na smažení

když myslím na svou smrt
myslím na někoho, kdo se s tebou bude milovat,
až já tu nebudu

když myslím na svou smrt
myslím na všechny ty, kteří na smrt čekají

když myslím na svou smrt
napadá mi, že už nebudu moct pít vodu

když myslím na svou smrt
vzduch celý zbělá

švábi v kuchyni se
chvějí

a někdo bude muset vyhodit
mé čisté i špinavé
prádlo.

Přeložil Ladislav Šenkyřík, česky publikováno ve výboru Básně (1994).

DRAK

Ve své malilinké kleci
dříme si jen tak
papírový drak.

Verše kubánského autora přeložil Lumír Čivrný

Ukázka z autorovy knihy Dvě minuty ticha (1934, Praha: Družstevní práce), která byla poctěna cenou Májové literární soutěže pro lyriku 1934, kterou vypsaly nakladatelství Fr. Borový a Družstevní práce. Škoda, že podobné nakladatelské soutěže dnes nejsou. 🙁

NA MOŘI

Schouleno v teplou modř, spí moře. Jenom z novin
  vzdálená ozvěna zla doléhá až sem.
  Hlas světa hrozí z nich. Z neviditelných rovin
  dialog zápasu tlumočí pevná zem.

Mluv, mluv jen, radio! Noc tančí nad vlnami,
  spí živly ospalé a dravci na dně vod.
  Jen zem, vzdálená zem nás krutým slovem mámí.
  Blesk proti blesku tam, jde v zítřek lidský rod.