S mezerou z minulého týdne, nějak se ten stereotyp narušit musí, je tu další pondělní hádanka.

Lásce

Dokud jsem mohl vzdorovat Tvé zlobě,
neznal jsem, lásko, bolest ani pláč;
teď často ale stojím kvůli Tobě
v slzách, ač nechci, a vím, co jsi zač.

A jestli dřív Tvé šípy neuměly
zasáhnout terč, jímž bylo srdce mé,
nyní tě za to všechno pomstí střely
z těch krásných očí – ty jsou smrtelné.

Tak jako nechá zlomyslný osud
po léta ptáče prchat nástrahám,
aby tím hůř je potom zabil sám,

tak i mne láska nechávala dosud,
paní má, prchat celý dlouhý čas,
aby tím spíš mi zlomila teď vaz.

pro stále delší noci pondělní hádanka:

STÍN

Tak tiše jako po sametu
jde stále za mnou mihotavý stín –
ulicí, sadem plným vonných květů
a v stráni za mnou vniká do křovin.
To nechápu, jak stín je vytrvalý,
on neopustí mne snad nikdy již;
jde stále za mnou, jak bychom se znali,
a stále je mi jenom na obtíž.

Je za mnou, když jsem sama doma,
již vskutku nevím, jak se ho mám zbýt;
ten stín jak by měl u mne abonomá
a platil se mnou napolovic byt.
To nechápu, jak stín je vytrvalý,
on neopustí mne ni na chvilku:
je stále se mnou, nikdy nezahálí
a skočí za mnou i v mou postýlku.

Že nechci svlékati se potmě,
i při svlékání stín mi překáží.
Však právě včera večer přišel vhod mně
(člověk si všechno časem rozváží):
já sama chtěla, by byl vytrvalý,
by neodpustil mě ni ve chvilce…
Když vstala jsem, mé spánky štěstím pálí –
a stín zůstal ležet v mé postýlce.