Hádanka pro letní pondělní noc. Pro ty, co v ní nemohou spát.
* * *
V noci se vrací šťastný
a mne až k ránu
budí strach
jestli zas nezačne pít
a co se mu stane
Někdy s ním přichází
žena co ho smí zachránit
kterou jsem přivábila
aby ho uživila
A přece bych se s ní nikdy
nedokázala smířit
Se zradou
horší než smrt
S ránou z milosti
Kdo je autorem následujících veršů? (95) Read More »
Jak vidíte, návrat do školních lavic je někdy nutný.
Vrchol akce byl sice poněkud neliterární. Ale stejně jsme to prasátko nakonec snědli. 🙂
Mezinárodní setkání spisovatelů v Luhačovicích 2005 Read More »
Anglický básník (1930 – 1998), manžel Sylvie Plathové.
Pohled na prase
Prase leželo mrtvé na trakaři.
Vážilo prý jako tři dospělí.
Zavřené oči, růžovobílé řasy.
Nožičky trčely kolmo ven.
Ta váha, ta hustá růžová masa
ve smrti nevypadala mrtvá.
Méně než neživá, daleko míň.
Bylo to jako pytel pšenice.
Rýpal jsem do něho bez výčitek.
Člověk si vyčítá urážku mrtvých,
když chodí po hrobech. Nezdálo se však,
že by tohle prase mohlo vznést obvinění.
Bylo až moc mrtvé, baby mohlo budit lítost.
Myslet na jeho život, chlívek, tvrz
pozemské rozkoše, jíž také byl,
zdálo se falešné a pochybené.
Až moc smrtelný fakt. Ta váha
mě skličovala – jak ho ponesou?
A než ho rozdranžírují!
Rána v krku byla hrozná, ale nedojímala.
Jednou jsem na jarmarku s rámusem
běhal a chytal kluzké podsvinče,
rychlejší a mrštnější nežli kočka.
Kvičelo, jako když se trhá plech.
Prase musí mít horkou krev, pálí jako pec.
Když kousne, je to horší nežli kůň –
urafne hladce celý půlměsíc.
Sežere popel, scíplou kočku.
Takové pocty a projevy obdivu,
s těmi už bylo dávno hotovo.
Dlouho jsem okouněl. Chystali se ho pařit,
pařit a drhnout jako práh.
Přeložil Stanislav Mareš
STAŘÍ DOBŘÍ: Ted Hughes (LXXXVIII.) Read More »
Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, Obec spisovatelů, Praha a České centrum PEN klubu Vás srdečně zvou na
Besedu se spisovateli
Účast přislíbili: Eva Kantůrková, Ivan Binar, Josef Holcman, Milan Hrabal, Zeno Kaprál, Pavel Kotrla, Jaroslav Kovanda a Leoš Slanina. Úvodní slovo Antonín Bajaja.
Pořad je součástí 10. mezinárodního setkání spisovatelů střední Evropy.
pátek 24. červena v 16.30, sálek hudebního oddělení
Pochlapili se tentokrát chlapci v redakcích Hosta a Tvaru svými předprázdninovými čísly. Doporučuji ke koupi oba zmíněné. Host pro jeho velmi otevřený a rozsáhlý blok věnovaný literatuře v období normalizace, Tvar pak pro Anketu o starší spisovatelské generaci. Ta je uvedena z úryvkem pamětí Jiřího Karáska ze Lvovic, ve kterém zachycuje slavnou výměnu facek mezi Arnoštem Procházkou a Jaroslavem Kvapilem. Shrnutí ankety již svým názvem Facka, která kdysi rozdělovala generaci, se nekoná vypovídá o již jen o našem vlažném vztahu k literatuře. Ale emoce se čas od času ještě ozvou.
Časopisecká hlídka na konci června: diskuze Read More »
Ano, ráno bylo ještě jaro 🙂 A hle, jarní číslo Textů je zde, zatím pouze v PDF, ale je. Do tiskárny už odešlo včera, ale někdy je ten internet prostě pomalejší médium…
Texty 37 – s posledním záchvěvem jara Read More »
Otázka pro červnový večer: Kdo je autorem následujícího textu?
podobenství II. žena s uhrančivýma očima nabírá na jatkách čerstvou zvířecí krev, aby nasytila hladové potulné psy, za hřbitovní zdí; Olomouc 96
Kdo je autorem následujících veršů? (94) Read More »
Na svých stránkách České blogy & spol. a Blogy ze světa používám poměrně dlouhou dobu parser LastRss. Bohužel nepodporuje Atom, kterým jako jediným disponují některé mé oblíbené literární blogy. Před časem jsem však narazil na Lilina News Aggregator, který je postaven na MagpieRSS a o kterém se na českém internetu zatím nikdo nezmiňuje.
Vyznačuje se jednoduchou konfigurací. Má testovací verze je přístupna na https://kotrla.com/lilina/.
RSS agregátor Lilina Read More »
Regionální časopisy jsou někdy plné překvapení. Tak jako Světlik (Svět libereckých knihoven) ve svém letošním březno-dubnovém čísle. Poodhalíme možná neznámou tvář stárnoucího francouzského básníka (* 30. 3. 1844, † 8. 1. 1896).
Vasunguentatum (Navoněná nádoba)
Obdivuj tu puklinu s měňavým leskem
A narůžovělý tón, v něm ještě taje
Stopa po tom, jak vstoupil jsem
Do Mohamedova ráje.
Jak umělec se potěš aspoň chvíli,
Můj starý unavený pohlede,
Býváš někdy tak zasmušilý,
Shlédni to divadlo, mocné a veselé
Ve vlahé schránce z černého plyše,
V níž redá měď se leskne v mihotu,
Co se vine jak ozdoba z božské říše
Kol toho skvostu, toho boha klenotů,
Jenž se chvěje živě jako v ohni
Milencově vytržení vstříc,
Vypocuje pach, jenž úchvatně voní
Každému, dalo by se říct.
Kochej se a pak přivoň kní,
Pak dej ji ještě políbení
A navždy zblázněn se zařízni
Do toho rubínu, který se uvnitř kření
Jak kvítek, ten rudý bratříček
Mám ho rád a rád ho vídá
A často, jak jen může, dá mu polibek
Jak když mu napovídá…
Ale odpočiň si, celý hoříš,
Jenže jak uklidnit tě mohou,
Když nepřestáváš tonout v moři
Stehen, břicha, prsů a nohou?
Bože! i na mě padá ta opilost,
Topoří a rozlévá se
Po veškerém mém mase… Dost!
Do toho, znovu začíná se!
(překlad Ladislav Matějka)
STAŘÍ DOBŘÍ: Paul Verlaine (LXXXVII.) Read More »
