Vl. jm. Charles Lutwidge Dodgson (* 27. 1. 1832, † 14. 1. 1898). Anglický spisovatel a profesor matematiky na Oxfordské univerzitě. Autor proslulých příběhů Alenka v kraji divů a Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala. Psal také nonsensovou poezii.

Odkazy:
http://www.lewiscarroll.org
http://cs.wikipedia.org/wiki/Žvahlav
http://www.illumin.co.uk/svank/films/jabber/jabber.html
http://www.victorianweb.org/authors/carroll/carrollov.html

Žvahlav

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpálový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálný meč spěl v šmiku a let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

Přeložil a znovu stvořil Jaroslav Císař (nakl. Svoboda, Praha, 1947)

Španělský básník a dramatik (1562-1635).

Někdy si říkám, že jsi ty má smrt
s očima těkavýma pod zelení tůně,
a sám se chvěju jako jarní prut
kořáním vrostlý zemi v černém lůně.

Někdy už nevím, zda se nehýbu v čase,
zda už jsem nebyl, čím se ještě zdám,
zda nejsem kůži napjatou v tvém pase,
přibitý, vrostlý do tebe a sám.

Co jsem to učinil? má mně být smutno,
že nečinně se svíjím ve chvíli
a vpřed jdu zpátky? anebo je nutno,

abychom v lásce smrt svou zažili?
A přece necouvnu před hranicí dvou těl,
pojď, dneska v tobě shořím na popel.

přeložil Vladímir Mikeš

Více o autorovi na
http://www.cervantesvirtual.com/bib_autor/lope/index.shtml

Stěží minutelný balvan v české poezii (1905-1980).

Jeskyně slov

Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem
do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,
kde se to octl… Mlád, i když trpící,
neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský,
uprchne, aniž vkročil,
a vymluví se na neplnoleté století…

Jeskyně slov!…
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži,
a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…

(ze sbírky Bolest)