Anglický básník, dramatik a esejista amerického původu a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1948 (26. září 1888, Saint Louis, Missouri, USA – 4. ledna 1965, Londýn, Anglie) patří z zakladatelům moderní poezie. Jeho Pustinu jsem si zamiloval už při prvním setkání, a to když jsem narazil na překlad Jiřího Valji v jednom ze starých čísel časopisu Plamen, ten knižně vyšel v Odeonu v roce 1967. Celý je dostupný na serveru Čítárny.cz. Slavná báseň vyšla česky také v překladu Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého v roce pod názvem Pustá země. Kopii tohoto vydání si můžete stáhnout na https://monoskop.org/images/b/b4/Eliot_TS_Pusta_zeme_1947.pdf.  V roce 1996 vydala Jiřina Hauková revidovaný překlad. Pod názvem Zpustlá země pak vyšel překlad Zdeňka Hrona v roce 2022. Slovenský překlad Lucie Eggenhofferové najdete na stránkách časopisu Dotyky. Známější je však asi překlad Jána Buzássyho a Zuzany Bothové z roku 1996. Jinak doporučuji studii Miroslava Zelinského Rok 1947 – rok Eliotovy Pustiny. Jednotlivým exitujícím překladům, další najdete zahrnuty ve vydání z roku 1996, by se dalo věnovat spoustu času, ale důležitá je samotná báseň. Tak aspoň první zpěv.

Pohřbívání mrtvých

Duben je nejkrutější měsíc, rodí
šeříky z mrtvé země, mísí
vzpomínku s touhou, vznítí
kořeny jarním deštěm z otupělosti.
Zima nás hřála, přikryla
zem sněhem zapomnění, sytila
uschlými hlízami tu trošku života.
Léto nás překvapilo, přišlo přes Starnbergersee
s přeháňkou; zůstali jsme na kolonádě,
pak v slunci jsme šli do Hofgartenu,
dali si kávu a hodinu si povídali.
Bin gar keine Russin, stamm‘ aus Litauen, echt deutsch.
A jako děti jezdili jsme k mému bratranci
arcivévodovi, svezl mě na saních,
a já se bála. Řekl: Marie,
Marie, drž se pevně. Sjížděli jsme s kopce.
V horách se člověk cítí volný.
Čtu dlouho do noci a v zimě jezdím na jih.
Jaké lnou kořeny a jaké rostou větve
v tom kamenitém rumišti? Ty nevíš,
netušíš, synu člověka, znáš jen změť
skácených model, do nichž pere slunce,
uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost
a suchý kámen crkot vody. Jen
pod touto rudou skálou najdeš stín,
(zajděme do stínu té rudé skály),
a ukážu ti něco jiného
než ranní stín, jenž kráčí za tebou,
a večerní, jenž zvedá se ti vstříc;
ukážu ti strach v hrsti prachu.
Frisch weht der Wind
der Heimat zu:
Mein Irisch Kind,
wo weilest du?
„Před rokem dals mi prvně hyacinty;
říkali mi pak dívka s hyacinty.“
– Když jsme tak pozdě přišli ze zahrady
a mělas náruč plnou, vlasy zvlhlé,
ztratil jsem řeč a oči se mi mátly,
živ ani mrtev, nic jsem nevnímal,
zahleděn v srdce světla, do ticha.
Oeď und leer das Meer.

Madame Sosostris, slavná věštkyně,
moc nastydla, a přece s hříšnými
kartami platí v celé Evropě
za nejmoudřejší ženu. Tohle, řekla,
je vaše karta, utonulý fénický
mořeplavec. (Ty perly byly jeho oči.)
Tohle je Belladonna, Paní skalisek
a paní situací.
To je muž s trojí holí, tady Kolo,
zde jednooký kupec, a ta karta
je prázdná, značí, co má na zádech
a co já nesmím spatřit. Oběšenec
tu není. Pozor na smrt utopením.
Vidím dav kráčející v kruhu. Díky.
Vyřiďte drahé paní Equitonové,
že horoskop jí sama přinesu:
dnes člověk musí být tak opatrný.

Neskutečné město,
pod hnědou mlhou v zimním svítání
Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
a každý zíral na zem před sebou.
Pak sešli třídou krále Williama
k Marii Panně woolnothské, jež hluše
odbila poslední tón deváté.
Spatřil jsem známého a křikl na něj:
„Stetsone! Znám tě z lodí u Mylae!
Mrtvola, co sis loni zasadil
v zahradě, klíčí? Letos pokvete?
Či náhlé mrazy zžehly její záhon?
Drž stranou Psa, je přítel člověka
a drápy mrtvé z hrobu vyvléká!
Ty! hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère!“

Překlad Jiří Valja, 1967