Anglická básnířka (* 6. 3. 1806, † 29. 6. 1861). Portugalské sonety, asi nejznámější část díla, byly podníceny citovým vzplanutím k R. Browningovi a romantickým útěkem do Itálie.

* * *
Ne, neviň mne, vždyť není to tvá vina,
že před tebou tak tichá, smutná jsem.
Slunce nám jinak září nad čelem,
jako by každý z nás se díval jinam.
Tvou starostlivou péči vděčně vnímám
jak vcela uvězněná křišťálem,
rozevřít křídla, letět vzhůru, ven,
by znamenalo jen, že zkázu sklidím.
Však tebe vidím, tebe, milý můj,
ne lásku jen i její konce vidím,
vzpomínky jas i zapomnění tmu,
jak ten, kdo z výše v mlžné dálce slídí
nad řekami až k moři horkému.

z Portugalských sonetů přeložila Hana Žantovská

Ruský básník a esejista (* 28. 5. 1886, † 14. 6. 1939), souputník akméistů, ale také představitel ruské symbolistické a neoklasicistické poezie.

POKLADNICE

Vleču se sály galerie.
Co pravd a krás na každém rohu!
Ze všech těch divů špatně mi je –
dopředu uhodnout je mohu.

Jak obtížné a skličující
prožívat – kolikátou, tušíš? –
krajinu někomu se snící,
hodinu tenkrát problesknuvší.

Dál a dál se rve člověčí duch:
nahoru, dolů, tam a sem.
Z člověčích zdvihů a propadů
jsem, s dovolením, unaven.

Dost! Víčka jako olovnice
klesla před další madonou –
ještěže mají v apatyce
lahvičku pyramidonu.

23. července 1924, Paříž
Přeložil Petr Borkovec

Trocha optimismu v rozkvetlém jaru z pera rebela nezaškodí (* 19. 6. 1881, † asi září 1914).

POSLEDNÍ VĚCI

Po čem kdy srdce v touze bilo
z toho se nic nesplnilo.
Kde moje naděje jsou dnes?
Sám jsem je všechny k hrobu nes.

Minula žití polovice –
a bezpochyby něco více.
Přikvačí naše hodina
a zaniknem jak bublina.

Člověk se táže: Jak a k čemu
a proč, a úzko z toho je mu,
že nenalézá odpovědi
ať do sebe či kolem sebe hledí.

Tak rád bych někdy řekl: Pane,
nechť ať se tvoje vůle stane!
Snad je tam přece někdo v nebi:
Aspoň ho máme zapotřebí.

(1914; in: Nové verše, 1918)