Jeden z nejznámějších básníků černé Ameriky (1902 – 1967).
Minstrel
Že se mi z úst
úsměv šklebí
a z hloubi hrdla
zpívám si,
myslíte si,
ten chlap neví,
co je to trpět
a stýskat si.
Že se mi z úst
úsměv šklebí,
neslyšíte,
jak naříkám,
a že mám nohy
roztančený,
netušíte,
že umírám.
z angličtiny přeložil Jiří Josek
STAŘÍ DOBŘÍ: Langston Hughes (LV.) Read More »
Setrvalý stav narušovaný jen zvolna. Doporučuji poslední Souvislosti 3/2004 a především pak blok věnovaný písmu. Za přečtení ale stojí celé číslo.
Nevím čím to, ale stále méně a méně si počtu v Dobré adrese
To ostravská Obrácená strana měsíce (5) se mi líbí i tentokrát. Nezklamala. Dokonce i poslední strana stojí za povšimnutí. 🙂 Snad je to pouze shoda náhod, ale tento text už vyšel ve Welesu (jeho nové č. 19 se mi doposud do rukou nedostalo). Dokonce si pamatuji jak, se tam dostal. A určitě si na ten náš slovenský výlet k Vojtovi vzpomíná i René, který, pokud mne paměť neklame, na onu pasáž narazil. To však nic neubírá na její poetice, kterou doplňuje zdařilá kresba.
Časopisecká hlídka v říjnu Read More »
Je pondělí, ach! Tady máte otázku: Kdo je autorem následujícího textu?
pořád píšu
mám skvělý kalhoty
vůbec sem skvělej
každej to říká
moje milenka se na mě všude vyptává
ještě se moc neznáme
a všude mě chválej
produkuju kila příšernýho psaní
vše to pálím v okamžení
vypiju 14 piv když chci
a 6 když nechci žádný
sem strašně citlivej ale tvrdej
bůh Mars na mě kýve z mýho
levýho svalu miloval sem
nepříčetnou ženu
stejně se oběsím nejsem katolík
nejsem terorista nejsem pravej
ani levej sem prostě ten pravej
každej to říká stejně sem nalezenec
Bůh na mě koulí pravým okem bojím se
a ještě nechci chcípnout
a tak pořád píšu
Kdo je autorem následujících veršů? (58) Read More »
Zakladatel básnické školy imagistů (1885 – 1972).
Píseň lukostřelců z Šu
Hle, tu jsme, ulamujem první výhonky
a přemýšlíme: Kdy se dostaneme domů?
Jsme tu, protože nepřítel je z Ken-in,
vinou těch Mongolů nemáme klid.
Vybíráme měkké výhonky,
když zazní slovo „návrat“, naplní nás smutek.
Smutek v duši, tíha smutku, máme hlad a žízeň.
Obrana zůstává nejistá, ještě nelze pustit druha domů.
Vybíráme tuhé výhonky.
Ptáme se: Propustí nás v říjnu?
Ve věcech krále není klidu, nemáme odpočinku.
Smutek nás hryže, ale domů nepůjdeme.
Jaký to vykvetl květ?
Čí je ten vůz? Vojevůdce.
Koně klopýtají únavou, i jeho. Dřív byli silní.
Nemáme klidu, tři bitvy do měsíce.
Nebesa, ti koně jsou vyčerpaní.
Vojevůdci v sedlech, vojáci po boku.
Koně jsou vycvičení, vojevůdci mají šípy ze slonové kosti a toulce zdobené šupinami.
Nepřítel je rychlý, musíme bdít.
Když jsme odcházeli, vrby se shýbaly pod tíhou jara,
zpátky se brodíme sněhem,
jdem pomalu, máme hlad a žízeň,
duši plnou smutku, kdo jenom pochopí náš žal?
(Cathay, 1915)
překlad Martina Pokorného, publikováno v Souvislostech
Něco málo o autorovi lze najít na http://wings.buffalo.edu/epc/authors/pound/
STAŘÍ DOBŘÍ: Ezra Pound (LIV.) Read More »
Pondělní otázka: Kdo je autorem následujícího textu?
***
Kdo se nechává omezovat klenbou
miluje prostor
Na počátku rakev plná starých map
schematických náčrtů duší fialových krys
a nákresu žároviště v oku divoké kočky
vyzvednutá z krypty rozdychtěnými exhumátory
Stovky osleplých pokusů při hledání lebkosečky
ruce ponořené v dávných oceánech
a fantaskních ostrovech vypařených do kosmu
Hledání: hořící stín za tělem staré kartografie
Z očí vyřinuty povzdechy popela
Sněti zachvátily tělo truchlící nad ztroskotanými prsty
Konečně!
Konečně ozvěnaté kroky prostorem
Značky vyryté do stěny úzkostnými sny
Roztavené tváře temnoty a cíl
naznačený v plánku středem závitnic
ve stínu majestátních laloků
Ještě je nutno zřít se z propasti očí
a vysmeknout se z šedivé páteře zvyku
A pak už se snad objeví nenápadný středobod
v eruptivních přitažlivostech nahoty
posvěcený nedosažitelností
protože mezi nohama skrývá svatý grál
překypující apeironem cílů lidských cest
Kdo je autorem následujících veršů? (57) Read More »
Německy píšící básník (1920 – 1970).
VE VÝŠI ÚST
Ve výši úst zřetelně:
rostlina tmy.
(Nemusíš ji hledat, světlo, zůstáváš
sněhovou sítí, držíš
svou kořist.
Obojí platí:
Dotýkané i nedotčené.
Obojí hovoří o dluhu lásky,
obé chce být a umřít.)
Rýhování listu, pupeny, řasy.
Ono rozhlížející se, cizí dni.
Slupka, skutečná a otevřená.
Ret věděl. Ret ví.
Ret to smlčí až do konce.
přeložil Josef Suchý
STAŘÍ DOBŘÍ: Paul Celan (LVIII.) Read More »
Nepatřím do skupiny šťastlivců, která se může chlubit vlastnictvím prvního vydání Zimohrádku (1965) Ivana Wernische. Zatím marná byla má pouť po antikvariátech českých. Duši ničící vzpomínku na pouze dvouletou zápůjčku této knihy z fondu mého kamaráda tak zaplašilo až nyní nové vydání v Petrovu, které je zároveň jubilejním svazkem nakladatelství (300.).
Opravdu vkusně vypravená kniha s ilustracemi Antonína Sládka je doplněna navíc doslovem Jiřího Trávníčka.
Prostě znovu vyšla zásadní sbírka žijícího „užklasika“ (co naplat, je to tak), který výrazně ovlivnil tvář současné české poezie. Ale kupovat si ji jenom kvůli tomuto by byla pěkná zhovadilost.
Trávníčkův doslov vyzývá k ještě minimálně jednomu čtení. Taktéž doporučuju takovéto čtení, které oprostí Zimohrádek od nánosů souvisejících s kritikou šedesátých let a kdysi oficiálně proklamovanými funkcemi literatury. Je jiná doba a je tu prostě poezie, které uplynulé čtyřicetiletí neublížilo.
Nové čtení Zimohrádku Read More »
