Na chatě

Nestvůrky, stvůry, netvoři
všechen kal zvedli v jezeře.

Teď už tmu nad hladinou mžení protíná.
Zelený žabí skřehot v travinách.

Ohýnky u chat trochu skomírají,
na cestu klubka červů přelézají,

v mlhavé dálce, jako přes záclonu,
ztupělá jehla gramofonu

noří se z rýhy, pak zas potápí,
a z trouby ještě hýká Šaljapin.

Sestoupil svatý pokoj k vlhké zemi…
Trávníky pěchujíce podešvemi,

zhýralé nevěsty se v rozmáčeném světě
k ženichům lepí v stínu paraplete

a spolu se svítílnou pyskatý
trpaslík zalézá jim za šaty.

10. června 1923, Saarow / 31. srpna 1924, Causway
Z ruštiny přeložil Petr Borkovec

Verše této básnířky (1932 – 1963) patří k tomu nejlepšímu, co americká literatura po druhé světové nabídla. Ukázka je se sbírky Ariel, která vznikala krátce před dobrovolným odchodem autorky ze života.

ČERVENCOVÉ MÁKY

Malé máky, pekelné plamínky,
vy mi neublížíte?

Šleháte sem tam. Nemohu se vás dotknout
Strkám ruce do plamenů. Nepálí to.

A mě vysiluje vás pozorovat,
jak takhle šleháte, svraštělé a jasně rudé jako kůže úst.

Úst, která právě potřísnila krev.
Zakrvácené sukýnky!

Jsou výpary, že se jich nemohu dotknout.
Kde jsou vaše opiáty, vaše tobolky, po nichž se chce zvracet?

Kdybych tak mohla krvácet nebo spát! – –
Kdyby se má ústa mohla provdat za takovou ránu!

Nebo vaše šťávy, v téhle skleněné ampulce, vsáknout do mne,
tišivé, konejšivé.

Ale bezbarvé. Bezbarvé.

Z anglického originálu přeložil Jan Zábrana.

Vlastním jménem Jiří Škvor (1916 – 1981), značnou část života strávil v emigraci.

Monolog moře

Zde končí každá nenávist, zde končí každý cíl –
Já o tvých cestách dobře vím. Vím, že jsi zabloudil!
Jsem vševidoucí, proto vím, že jsi dal i svou krev.
Jsou lásky, které padají jak hroudy na rakev.

Je bolest věčná jako já, jak vlny větrné.
Měsíc mé vlny utiší a slunce rozhrne –
Každá tvá cesta vede sem a žádná k domovu,
jsem moře, jsem tvým osudem, jsem hřbitov hřbitovů.

Jsem věčné, nikde nekončím, jsem kolébka i hrob.
Každou tvou bolest utiším a pohřbím beze stop.
Do města už se nevracej, do potácivých dnů,
pojď ke mně i s tím prstenem, oba vás obejmu.

Budeš tu spolu s jinými, co přišli před tebou,
tvé lásky tady nepálí a viny nezebou.
Celý tvůj život obejmu, tvůj zápas se stíny,
nikdo se na nic nezeptá, odejdeš bez viny.
Nestůj již déle na břehu se srdcem shořelým!
Jsem moře, jsem tvým svědomím a budu soudcem tvým.

Když moře lákat přestalo náručí tišivou,
poznal jsem v prudkém příboji i vlastní cestu svou.
Čím jsou mé lásky, bolesti a všechny smutky mé?
Ty slabé moře obejme a na břeh vyvrhne,

ty slabé moře rozdrtí a kdesi pohodí
a lásky, smutky, bolesti jsou brázdou za lodí –
Však silní umí trpěti, v bolesti neulpět.
Prsten jsem do vln zahodil a vrátil jsem se zpět.

(ze sbírky Nedosněno, nedomilováno,  New York 1964)