Stránka UNICEFu o uprchlickém tábořu v sudánském Darfuru. Záznam jedné z mnoha afrických krizí.

Když už jsem tedy večery minulého týdne a sobotu trávil malováním stěn a stropů v podkroví, dal jsem si za úkol, že při této činnosti vydržím poslouchat nejposlouchanější rádio našeho kraje. Rád bych pominul slogan této stanice: Písničky, které znáte, ale bohužel si nemohu pomoci. Stále se opakující muzak! Zajímalo by mne, jak rozsáhlou mají databázi titulů. Že velkou část práce při výběru hrané hudby nyní za moderátory soukromých rádií dělá počítač a databáze, ze které se dá playlist generovat podle určitých kritérií je sice asi pro znalé zbytečné zmiňovat, ale na druhou stranu jsou stále nenapravitelní jedinci, ale i situace neznalí jedinci (ach ty ranní cesty školním autobusem!), kterým je nutno vzdušné zámky o složitosti práce moderátora a o jeho znalostech hudby bortit. (Ostatně, máte-li třeba program JetAudio a mikrofon, na který budete předčítat zprávy ze servisu ČTK, můžete si to vyzkoušet sami. Princip bude stejný, výsledek možná i lepší.)
Takže, když už jsem v sobotu asi potřetí znovu poslouchal tytéž písně v zhruba stejném pořadí, nevydržel jsem více a přijímač vypnul. Konec pokusu! Ach to úlevné ticho!
Ale proč vlastně píšu tyto řádky. Pokud pominu kvalitu vysílání jako takového, tak mi vadí především následující: jedním z moderátorů této stanice je člověk, který je zároveň tiskovým mluvčím třetího největšího města našeho bývalého okresu Vsetín. Všichni se tváří, že je to v pořádku. Nikomu to nevadí. Ale takové křížení funkcí prostě v pořádku není a s novinářskou etikou toho nemá mnoho společného. Ale na druhou stranu: považuje ještě někdo moderátory soukromých stanic za novináře?

Související:

• MÚ Rožnov pod Radhoštěm
• Radio Apollo

Dostatek prostoru je jeden z důvodů, proč jsem nikdy nechtěl bydlet ve městě. Na fotografii ze sobotního rána je část mé nové knihovny. Teď už jsou stěny bílé. Plocha knihovny: cca 60 m². Snad bude na chvíli stačit.

Pročítám teď dvě knihy, kterými mne obdařila má milá žena. Obě mi udělaly radost. První je Český etymologický slovník Jiřího Rejzka (nakl. Leda, 2004), dotisk prvního vydání (2001), které jsem prošvihnul. Konečně jsem doplnil mezeru v knihovničce! Už teď vím, že to bude můj oblíbený slovník.

Také druhá kniha se věnuje českému jazyku. Brána jazykem otvíraná aneb O češtině světové Jiřího Marvana (nakl. Academia). A i ona se mi velmi líbí! Žádné suchopárné čtení, ale 99 úvah napsaných s erudicí, vtipem a postřehem. Nedá se to sice vstřebat najednou, ale na pokračování před spaním to opravdu není špatné.