Tak jsem nedávno zjistil, že v mé široce rozvětvené rodině se vyskytuje další člen s podobným postižením pro písmenka. Sice netuším jestli o mně vůbec ví, já jsem o něm taky netušil (je to syn sestřenice nebo bratrance mé maminky), ale tady je odkaz na jeho stránky: http://www.miroslavzamboch.cz/ Pravdy, je to poněkud jiný typ literatury, než čtu nyní, ale pokud si vzpomínám, tak ve sklepě mám jednu skříň plnou sci-fi a fantasy knih. A na půdě druhou. O comicsech nemluvě. 😉

Včera v e-mailu mne čekalo milé překvapení. Povídka Jakuba Grombíře Podzim s vůní merkaptanu, ze které čtenáři Textů již znají úryvek. Teď si ji můžete přečíst celou. A stojí to za to.
Ale stejně v hlavě furt řeším jednu záhadu: Proč už jsi Kubo nevydal nějakou knížku? Kurňa. Ani bych nečekal na recenzní výtisk a koupil si ji. 😉
Když už jsme u toho čtení… Konečně se mi podařilo objevit na internetu jeden starší článek Miroslava Vejlupka Zkušenosti a vyhlídky české internetové literatury, který jsem zařadil do oblíbené rubriky Napsali o Textech.

Slíbené sice platí sto roků, jak se říká, ale přece jenom jsem se dokopal k následujícím řádkům.
Nejsem velký přítel hromadných akcí. Tak jedna, dvě v průběhu roku úplně stačí k potlačení mého nadšení. Nic na tom nezměnil ani vydařený festival ve Zlíně. Dva dny úplně stačily.
Nevím, jestli dopolední beseda z minulého pátku o literárních časopisech a její odpolední pokračování něco vyřešila. Mám dojem, že ne. Všichni budeme pokračovat v zajetých kolejích, každý podle svých možností. A asi nic hned tak nezměníme ani na skutečnostech, které zde zazněly, neboť o nich všichni dobře víme už delší čas. Čtenářů je málo, příspěvky nejsou honorovány vůbec, nebo jen velmi špatně. Host vychází v nákladu přibližně tisíc kusů, Aluze v pětistech výtiscích.
Přínos tohoto setkání, ale přece jenom nějaký byl. Tedy i pokud pomineme tvrzení Jaroslava Kovandy z Psího vína, „že si to všichni navzájem akorát tak ukazujeme mezi sebou.“ Přinejmenším o sobě teď navzájem ví i ti, co o sobě dosud nevěděli. Což je sice trošku zarážející, neboť literárních časopisů není v Čechách zas tak mnoho. Dají se spočítat na prstech.
A tak jenom pár postřehů:

• Literární noviny se pochlubily tím, co je jim zpravidla obecně vytýkáno, takže mnozí v publiku žasli a nevěřícně kývali hlavami.
• Šéfredaktor Textů (já) poskytl rozhovor Antonínu Bajajovi pro zpravodaj Obce spisovatelů Dokořán. Snad vyjde a naše čtenářská obec se opět rozšíří. 😉 (Mimochodem, Bajajovo Zvlčení, které nedávno vyšlo v Petrovu je dobrá knížka a snad na ni v dohledné době dopíšu recenzi pro Týdeník Rozhlas.)
• Všudypřítomná kapela Ležérně a vleže slavila úspěch a texty Jakuba Chrobáka se líbily. (Jenom by to chtělo kapánek rozšířit repertoár.)
• Pivo s borovičkou je zdrojem obvyklého bolehlavu. Ale dík Krušovicím, které festival také sponzorovaly. Chtěl bych vidět, jak by dopadl festival pořádaný v areálu likérky Jelínek.

Fotografie z festivalu jsou v pokračování článku.

…

Zlínský festivalPokračovat ve čtení »

Posledních čtrnáct dní bylo poměrně úspěšných na nová čísla časopisů, která se mi dostala pod brýle.
Takže popořadě.
Weles 16 – číslo je to tlusté, stostránkové. Grafiku na obálce nahradila fotografie, blíže neidentifikovatelná. Možná tedy ano, ale já nevím, co to je. Budu se muset Vojty zeptat. Rozsáhlý blok je věnován předčasně zesnulé Ivetě Pokorné a vzpomínkám na ni. Příspěvek, který na mne nejvíce potěšil je Vlakem do Sighetu z pravidelné Železniční rubriky a z pera Tomáše Vašuta. Pro svůj poetický pohled na věci na trati i kolem ní.
Weles „vyhrožuje“, že letos možná vyjdou čtyři čísla. Těšme se!
SvětLík (Svět libereckých knihoven)- První z mých úlovků na zlínském festivalu. Věděl jsem sice o jeho existenci, ale nějak se z toho Liberce k nám na Valašsko zatím nedostal. Je to obvyklá všehochuť v pěkném grafickém hávu a úpravě. Přibližně jedna třetina obsahu je věnována libereckým knihovnám. Autoři ve Světlíku publikující mají zpravidla osobní vazby na severočeský kraj.
Dalším časopisem z okraje je PLŽ – Plzeňský literární život. Vychází v nákladu 400 ks a je distribuován zdarma. Měl by být přístupný i na internetu. Odkudpak Vladimír Novotný okoukal tento způsob distribuce? Že by se inspiroval Texty? Možná, zná je. 😉  Nicméně, ukořistil jsem číslo 5/2003.
Plž má obvyklou časopiseckou skladbu: próza, poezie, recenze… Převážně publikujícími jsou autoři mladé generace ze západních Čech. Uvnitř čísla jsou pak jako samostaně působící příloha vloženy Listy Ason klubu.
A málem bych zapomněl! Překvapení! Radim Kopáč už má pod palcem i svůj časopis, který podědil po zesnulém šefrédaktoru nakladatelství Concordia. Jmenuje se Intelektuál. Časopis je to zvláštní, protože z velké části se vrací do minulosti, například k odkazu surrealismu. Na hodnocení je zatím brzy. Pokud se nemýlím, tak zatím vyšlo pouze druhé číslo.
A pokud jste dočetli až sem, pak vězte, že nedávno vyšlo i 29. číslo Textů.

Moje recenze na knihu Antiranař Oty Klempíře na stránkách Českého rozhlasu.
http://www.rozhlas.cz/kultura/portal/_zprava/74703?

O vsetínském zámku se jedna moje kamarádka vyjádřila, že u nich tak vypadají maštale. Přesto ji mám stále rád. Jeden čas zámek patřil i Valdštýnovi. Mám dokonce dojem, že o tomto období píše Ota Filip ve svém Valdštýnovi a Lukrecii, ale je to jenom zprostředkovaná informace, protože tato próza snad ani česky nevyšla, nebo se mi nedostala pod brýle.
Nicméně, nově je otevřena věž vsetínského zámku a je z ní je ucházející rozhled po okolí.

Určitě můžete očekávat nějakou mojí reflexi a fotky ze zlínského festivalu Literární květen 2003. Ale fotek je víc, takže to zabere čas. A navíc musím dopsat dvě recenze. Takže snad pozítří.

Mám dojem, že mé sympatie pro osobu a tvorbu A. S. Puškina jsou celkem známy, ale dnes ještě vzrostly, po přečtení následujícího citátu:

„Sbohem přátelé“
Alexandr Sergejevič Puškin
s pohledem na svou knihovnu, 1837

Odkaz:

• A. S. Puškin

Vyšlo nové číslo časopisu Weles. Více informací naleznete ve Welenovinách.

Jsem pravidelným čtenářem většiny literárních periodik, která u nás ještě vycházejí a nebo jsou v mém okolí k dosažení. Za poslední dva roky jsem se ale ale buď změnil já, nebo mé oblíbené časopisy.
Pominu v tuto chvíli Literární noviny, o který jsem už na těchto stránkách i jinde psal a přejdu rovnou k Tvaru, ve kterém jsem vlastně začínal publikovat. Čtu ho. Celé číslo. Pořád jsem jeho předplatitelem. Ale kde je ta radost, se kterou jsem očekával nová čísla? To opravdu netuším. Nebo tuším… Jestli to ono nebude tím, že Tvar je teď nějak nedovařený a jakoby čím dál veselejší. Jenomže tím všudypřítomným humorem se nedá dostatek kvalitních příspěvků nahradit. Literární časopis by rozhodně neměl být nudný, a tak mám pro tuto aktivitu redakce pochopení.
Spíše mne zaráží jakési stále přibližování Tvaru a Dobré adresy. Třeba jde jenom o můj pocit, ale stejně se mi zdá, že Radima Kopáče, ale i Viki Shocka je v obou dost. A kdyby jenom tam! Radim Kopáč je nesmírně iniciativní a stihne hodně práce, ale přece jenom, méně by někdy bylo více. A myslím, že zrovna toto je názor, který se mnou sdílí více čtenářů.
A tak se dál budu těšit na další čísla Hostu, Aluze a Welesu, protože to jsou časopisy, které mají svůj „ksicht“. Ne, že by Tvar a Dobrá adresa svou tvář neměli, ale už to prostě není to, co to bývalo.