Největší naděje však budí čím díl reálnější možnost použití takzvané umělé hibernace, tj. přivedení organismu do stavu připomínajícího zimní spánek zvířat. (Je ho možno dosáhnout některými léky a ochlazováním těla.) Látková přeměna za hibernace značně klesá, ba téměř se zastavuje, za příhodných podmínek by tedy mohl být člověk umělou hibernací třeba i na řadu let „konzervován“ a ve vhodném okamžiku zase „probuzen“ k normálnímu životu.
Tak vypadají perspektivy prodlužování života ve věku kosmických výzkumů. Nedaleká budoucnost jistě ukáže, do jaké míry jsou uskutečnitelné.

(Vydalo Státní zdravotnické nakladatelství 1967)

Tak nějak se mi koupí publikace Jany Tkáčikové, Jana Husáka a Lukáše Spitzera Valašské louky a pastviny – dědictví našich předků, kterou vydala Muzejní společnost ve Valašském Meziříčí ve spolupráci s Muzeem regionu Valašsko, setkalo aktuálně čtené s aktuálně viděným a pozorovaným.
Když jsem byl u Roberta Goláně, s kterým mimochodem právě chystáme jeho novou knihu fotografií, na jeho chalupě za Brumovem, byly zde velké louky sečeny poněkud jinak. Je to sice ještě Valašsko, ale lokalita už leží v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Na rozsáhlých loukách zde zůstávají stát pásy vědomě neposečené trávy. Tráva dozrává a je barevná květy.. A plno motýlů. Na loukách v okolí Bystřičky jich už tolik není. Důvodů je víc, kniha na většinu z nich poukazuje, včetně změny dané jiným způsosobem sklízení. „Při ručním obracení a hrabání trvalo delší dobu, než bylo seno uklizeno. Semena pokosených travin a bylin tak stačila dozrát a dostala se zpět na louku. … Při postupném sušení trávy na louce, jejím obracení a skládání na sušáky, docházelo k vysypávání semen bylin na půdu a udržování semenné banky v půdě.“
Ve svém knihkupectví jsem sice kupoval poslední výtisk a na mnoha místech jsem ji už též neviděl, ale pokud se vám nepodaří sehnat, tak existuje o další informace rozšířená multimediální verze, kterou naleznete na adrese http://dvdlouky.muzeumvalassko.cz/. Navíc je zde připraveno ke stažení PDF knihy samotné.

Pro kolegu jsem si na recenzi vyžádal nedávno vydanou knihu Jany Šrámkové Zázemí (Fra 2013). A přiznám se, že hned jak jsem ji včera vytáhl z poštovní schránky, tak jsem ji před přeposláním na jeden zátah přečetl. Není příliš dlouhá, něco málo přes sto třicet stran, takže za podvečer bylo dočteno. Já vím, je to peklo, někdo se s tím napsáním poměrně dlouho moří a člověk si to jen tak přečte před večeří…
Na knížce se silně autobiografickými rysy spatřuji osobně především zajímavé následující momenty, které ji do určité míry charakterizují: vyrovnávání se se smrtí blízké osoby; ztráta bezpečného prostoru sloužícího jako útočiště, úkryt, hnízdo; vědomá práce s tím co je a co není fikce a kde leží její hranice; rodičovství a přicházející krize středního věku/dospělosti.
Osobně za nejzajímavější stránky knihy pak považuji ty, kde je zaznamenán přechod hrdinky vychované v rodině s tradičními protestantskými kořeny ke katolictví. Část mne tomu rozumí. Ostatně doporučuji poslechnout si Liberaturu s Janou Šrámkovou.
Na obálce se dočteme, že se nejedná ani o deník, ani o vzpomínky, ani o obrázky ze života. Opravdu? Při absenci výrazného příběhu, dějové linky a s přihlédnutím k zmíněným autobiografickým rysům právě k tomuto čtení próza svádí. A taky se dočteme, že se jedná o román. Já bych tento komorní příběh asi románem nenazval. Ale kdo ví, kde vůbec leží hranice románu, tak ať si tu nálepku ponechá.
Ale ano, líbilo se.