Sloupek vyšel v Tvaru č. 11 (29.05.2008)

Víkendové večery jsou již s železnou pravidelností poznamenány jedním opakujícím se stereotypem: televizní program všech kanálů působí dojmem, že si všichni dramaturgové a programoví ředitelé vzali volno. Jednou dvakrát by to člověk pochopil, takto se to nedá použít ani jako hluková kulisa. Zpravidla se nekoná ani záchrana v podobě filmového klubu nebo některého z dokumentárních filmů a půlnoční horory už také nejsou to, co bývaly. Od té doby, co z obrazovek zmizeli hlasatelé, zmizela i jedna z posledních známek člověčenství tohoto média. Vypadá to, že stejně nakonec zbudou jen playlisty generované počítačem a požadavky zadavatelů reklamy. Ostatně tak jako je tomu už ve velkém počtu rádií. A tak nejatraktivnější volbou zůstávají sobotní koncerty vážné hudby a záznamy inscenací divadelních představení. Ale proč vlastně hledět na bednu a sledovat osudy cizí, když máme žít ty své vlastní. Že televizím stagnuje nebo spíše klesá sledovanost, považuji za celkem dobrou zprávu, na které mám i já snad malý podíl.
Nedávný nedělní podvečer, konkrétně pak 20. duben, také příliš v moři ploché a hluché audiovizuální břečky nezabouřil. Ano, správně, v ten večer se v přímém přenosu odvysílaném druhým programem České televize vyhlašovaly ceny Magnesia Litera. Stejně jako vloni večerem opět provázel Jan Burian. Jana Buriana mám rád jako zpěváka. Mám rád jeho fotky, rád čas od času zavítám na jeho stránky, kde nabízí i pár pěkných písní ke stažení, nemám nic proti jeho cestopisům. Ale v tomto případě rád vzpomínám na Jolanu Voldánovou, která se dle mého soudu moderování této události zhostila lépe. Nechci to dávat za vinu moderátorovi, ale jenom z jakési morální povinnosti jsem se snažil nepřepínat a vydržet od začátku až do konce.
Literárních soutěží je relativně dost. Jen několik z nich má ale takové renomé, že jeho zvuk proniká mimo rámec odborné veřejnosti až k čtenářským vrstvám (původně jsem napsal masám, ale to bych asi přehnal). Magnesia Litera mezi těch několik vyvolených patří a aspiruje díky podpoře silné značky a slušnému marketingu i na cenu s největším mediálním ohlasem. Řekl bych, že její zvuk již předčí i státní cenu za literaturu a co do prestiže za ní také příliš nekulhá. Ponechávám stranou nyní konkrétní ocenění, koneckonců ne vždy je z čeho vybírat a každý rok se prostě neurodí stejně. Ale přesto: vítězství za objev roku v této soutěži bych osobně raději viděl udělenu za původní české beletristické dílo a ne za překlad, jakkoliv povedený může být.
Příští rok bych raději viděl přenos méně strnulý, k divákovi vstřícnější a v některých ohledech připravenější. (Například odvádění oceněných někam do zákulisí během přímého přenosu – tyhle formality by chtělo příště řešit trochu jinak a nenechávat diváka zmateného uprostřed příběhu. Ale třeba to byl záměr.) Letos to byla prostě trochu nuda. Nejvíc jsem si užil vystoupení pánského pěveckého sdružení KRÁSA, kdy jsem přece jenom trochu pookřál. Jinak je vidět, že spisovatelé zatím sebevědomím, přinejmenším před kamerou, příliš neoplývají. Težko říct zda se zde stále citelně projevuje letitý deficit v oblasti mediální výchovy a rétoriky, nebo je to dáno tím, že příležitostí objevit se před televizní kamerou mají pomálu. Nemohu si pomoci, ale „slavnostní“ večer ve mně zanechal stopu nedotaženosti, ne zcela zvládnutého přístupu a do jisté míry i promarněné příležitosti a kouzla nechtěného. U Petra Nikla, Litera za knihu pro děti a mládež a Kniha roku, jsem měl v jednu chvíli dojem, že snad tu cenu ani nechce. Možná se mi to jen zdálo. Jeho tvorba pro děti patří k tomu, co potěší a písňový text v jeho podání a podání sboru Lakomé Barky „Zlatí hadi/ zlatě kadí./ Nepoznáš,/ co je had/ a co né./ Je to tak/ ZÁ HAD NÉ!/ Zlatí hadi/ zlatě kadí.“ mi po jednom jediném poslechu utkvěl v hlavě snad natrvalo. Jakkoliv možná v té chvíli nepřesně. A to tak neodbytně, že by si zasloužil být v jiné rubrice Tvaru.

Tak jsem se nechal ukecat. Říkal jsem si, že po tříapůlletém psaní sloupků (snad se dokopu k tomu, aby tam bylo časem všech třiatřicet) pro Host už do toho jen tak nepůjdu. No, ale pro Tvar jsem vždycky měl tak trochu slabost. Sloupek vyšel v Tvaru č.9 (01.05.2008)

Čtenář časopisů na konci období zimního spánku

Koukal jsem po nedávném stěhování knihovny na dočasně pečlivě vyrovnané komínky literárních časopisů zaniklých (Obratník, Modrý květ, Jihovýchodní pošta, Landek, Kavárna Affa, Aluze, Lettre Internationale – i po těch letech časopis můj nejmilejší, po kterém stále pociťuji jisté prázdno) i těch dosud vycházejících (Literárních novin, Tvaru, Welesu, Hostu, Souvislostí). Jsou tam i další a říkal si, co s nimi při stěhování příštím? Nerudo, poraď! 😉 Byly doby, kdy jsem si literární časopisy předplácel. Pak jsem ale zjistil, že jejich pravidelné nalézání v poštovní schránce mi zas až tak nevyhovuje. Vytratilo se kouzlo napětí a kouzlo čekání. Ostatně i zde je každá pravidelnost svým způsobem ubíjející. Ať chci, nebo ne. Jeden (tento) jsem si předplacený nechal. Ale věrným čtenářem časopisů jsem (prozatím) zůstal.

Proto mne také potěšilo, když na mne před pár dny ve stánku vykoukla obálka A2 se jménem Štefana Švece, jinak šéfredaktora Dobré adresy, a s článkem Krize české literatury. Štefan to vzal pěkně od podlahy, neopomenul a nevynechal ani vlastní řady. Málokdy se stane, aby jeden článek vzbudil takovou odezvu. Dle mého soudu zaslouženou. Je jen dobře, že článek převzaly také Britské listy a Portál české literatury a okruh jeho čtenářů se tak rozšířil a o článku se mluví. Zde jen poznámka na okraj: pokud měl Portál české literatury sloužit jako výstavní skříň české literatury před světem, pak publikováním podobných článků ji asi příliš nezviditelní. Ale samozřejmě, zavírat oči by také bylo krátkozraké. Po dlouhé, dlouhé době se mne dva lidé (ano dva! – při současném zájmu o českou literaturu něco, co osobně považuji za něco na pokraji malého zázraku), kteří nemají s literaturou profesně nic co do činění, zeptali, zda jsem ho četl. Četl a k textu se vracel, protože bylo proč. Přesná pojmenování a konstatování stavu, jisté aktuálně patrné strnulosti a vyprahlosti jak české prózy, poezie, tak i kritiky. Obzvlášť v porovnání s nabídkou světové beletrie, která se čte poměrně hodně a na nezájem čtenářů si nemá myslím proč stěžovat. Dokáže zaujmout. Českou tvorbu čteme v mnoha ohledech z povinnosti, navzájem, jaksi málo z radosti. Pojmenování stavu je jedna věc, změna věc jiná. Ale předpokládám, že v brzké době se toho stejně příliš mnoho nezmění. Podobných článků a reakcí na ně přibude. Jen pro ilustraci aktuálního stavu je vhodné doplnit si Štefanův článek četbou koláží citátů zveřejněnou Milanem Děžinským, která zdařile ilustruje „zájem“ o současnou českou poezii. Poezie a kritika za moc nestojí, próza stahuje plachty, literární ceny není v podstatě komu udělovat. V posledních týdnech nezůstala ušetřena žádná oblast české literatury. Minimálně podle publikovaných článků. Doba je těhotná očekáváním. A tak čekáme.

Ještě štěstí, že se tento stav nedotýká jenom literatury, ale panuje všude kolem. Stejně tak si stěžují výtvarníci, divadelníci, filmaři atd. A teď dokonce i česká domácí popová scéna! No, ale naději, že by se právě někdo na ní začínal probírat z kómatu zatím příliš šanci nedávám a dostupná rádia v okolí ostentativně vypínám nebo přelaďuji na Vltavu, čím obvykle nálada v mém okolí neobyčejně stoupne. Ještě tak u fotografů je to stěžování patrné nejmíň. Snad je to tím, že zde máme aktuálně tvůrce, kteří se mohou rovnat světové špičce. Tedy i zde zaznívají nářky, že fotí každý a kšeftů ubývá, ale psát může koneckonců také skoro každý. Jen těch čtenářů jako kdyby opticky nebylo. Ale možná je to klam. Pohybuji shodou okolností mezi lidmi s převážně technickým vzděláním, nemohu tvrdit, že by nečetli. A nemohu dokonce ani tvrdit, že čtou jen takzvanou oddechovou literaturu. Když jsem nedávno u kolegyně zahlédl Tolstého Annu Kareninu, tak jsem se schválně vrátil, abych se přesvědčil, že se opravdu nemýlím. Vzhledem k jejímu věku a povolání se ani nejednalo o povinnou četbu. Pro literaturu to není zlé, to jen možná pro tu českou. Jaro je tady, muka obraznosti také, bude to lepší.