V minulých měsících jsem kamarádům ve svém okolí nabízel zhruba patnáct ročníků Literárních novin z konce a začátku tisíciletí. Přece jenom, ani barák není nafukovací. Nechtěl nikdo. Někomu také leží ve sklepě, jinému zakázala žena atd. No nic. Dát je do sběru je sice také možnost, druhou je využít je na podpal. Jsou ještě na poctivém novinovém papíru, a tudíž hoří dobře, na rozdíl od letákové a reklamní lesklé produkce. Má to jistou výhodu, aspoň je po letech zas znovu pročítám. S potěšením. V každém čísle znovu objevuju, nalézám. A uvědomuju si, proč jsem nejprve zrušil jejich předplatné, pak je přestal kupovat a nakonec i pravidelně číst. Ta propast mezi ročníky je velká. Kdyby byl i nyní obsah podobný ročníkům z poloviny devadesátých let, tak je kupuju stále. Tehdy to byly opravdu literární noviny s literárním zpravodajstvím, prózou, poezií. Tím neříkám, že by v nich nemělo být nic jiného, nikdy tomu tak nebylo, ani v letech šedesátých a ani po tom nevolám. Sázka na týdeník A2 také nevyšla, a tak z těch pravidelněji a častěji vycházejících periodik zbývají pouze Host a Tvar. U Hosta je ale problémem měsíční periodicita a Tvar zase pestrosti starých Literárek pro svou lásku k dlouhým textům nedosáhl. Počkáme, uvidíme, po létech s nostalgií vzpomeneme.