Tak skončil další ročník. Jsme rádi, že za dobu jeho existence jsme mohli hostit již více než sto zájemců o českou literaturu, a to nejenom z různých zemí Evropy.
Více fotografií naleznete v albu na Google+
Šestý ročník překladatelského tábora je za námi Read More »
Tak nějak se mi koupí publikace Jany Tkáčikové, Jana Husáka a Lukáše Spitzera Valašské louky a pastviny – dědictví našich předků, kterou vydala Muzejní společnost ve Valašském Meziříčí ve spolupráci s Muzeem regionu Valašsko, setkalo aktuálně čtené s aktuálně viděným a pozorovaným.
Když jsem byl u Roberta Goláně, s kterým mimochodem právě chystáme jeho novou knihu fotografií, na jeho chalupě za Brumovem, byly zde velké louky sečeny poněkud jinak. Je to sice ještě Valašsko, ale lokalita už leží v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Na rozsáhlých loukách zde zůstávají stát pásy vědomě neposečené trávy. Tráva dozrává a je barevná květy.. A plno motýlů. Na loukách v okolí Bystřičky jich už tolik není. Důvodů je víc, kniha na většinu z nich poukazuje, včetně změny dané jiným způsosobem sklízení. „Při ručním obracení a hrabání trvalo delší dobu, než bylo seno uklizeno. Semena pokosených travin a bylin tak stačila dozrát a dostala se zpět na louku. … Při postupném sušení trávy na louce, jejím obracení a skládání na sušáky, docházelo k vysypávání semen bylin na půdu a udržování semenné banky v půdě.“
Ve svém knihkupectví jsem sice kupoval poslední výtisk a na mnoha místech jsem ji už též neviděl, ale pokud se vám nepodaří sehnat, tak existuje o další informace rozšířená multimediální verze, kterou naleznete na adrese http://dvdlouky.muzeumvalassko.cz/. Navíc je zde připraveno ke stažení PDF knihy samotné.
Čtenářský deník: Valašské louky a pastviny Read More »
Do konce listopadu 2013 si můžete v prostorách vsetínské knihovny prohlédnout výstavu mých portrétů českých literátů, která navazuje na výstavu loňskou. Více na stránkách Masarykovy knihovny Vsetín
Nové číslo časopisu Texty můžete v PDF stahovat z nových stránek: http://casopis-texty.cz/
Práce na novém čísle již také začaly, takže se nebojte své poslat své příspěvky. Pokud se nám budou líbit, rádi je otiskneme.
Texty 61 – nové číslo literárního časopisu Read More »
Pomalu prosím berte na vědomí, že časopis Texty po létech opouští útočiště u společnosti Internext a se stěhuje na novou doménu: http://casopis-texty.cz
Nová domény pro časopis Texty Read More »
Pro kolegu jsem si na recenzi vyžádal nedávno vydanou knihu Jany Šrámkové Zázemí (Fra 2013). A přiznám se, že hned jak jsem ji včera vytáhl z poštovní schránky, tak jsem ji před přeposláním na jeden zátah přečetl. Není příliš dlouhá, něco málo přes sto třicet stran, takže za podvečer bylo dočteno. Já vím, je to peklo, někdo se s tím napsáním poměrně dlouho moří a člověk si to jen tak přečte před večeří…
Na knížce se silně autobiografickými rysy spatřuji osobně především zajímavé následující momenty, které ji do určité míry charakterizují: vyrovnávání se se smrtí blízké osoby; ztráta bezpečného prostoru sloužícího jako útočiště, úkryt, hnízdo; vědomá práce s tím co je a co není fikce a kde leží její hranice; rodičovství a přicházející krize středního věku/dospělosti.
Osobně za nejzajímavější stránky knihy pak považuji ty, kde je zaznamenán přechod hrdinky vychované v rodině s tradičními protestantskými kořeny ke katolictví. Část mne tomu rozumí. Ostatně doporučuji poslechnout si Liberaturu s Janou Šrámkovou.
Na obálce se dočteme, že se nejedná ani o deník, ani o vzpomínky, ani o obrázky ze života. Opravdu? Při absenci výrazného příběhu, dějové linky a s přihlédnutím k zmíněným autobiografickým rysům právě k tomuto čtení próza svádí. A taky se dočteme, že se jedná o román. Já bych tento komorní příběh asi románem nenazval. Ale kdo ví, kde vůbec leží hranice románu, tak ať si tu nálepku ponechá.
Ale ano, líbilo se.
Čtenářský deník: Jana Šrámková – Zázemí Read More »
V minulém příspěvku jsem původně chtěl také připsat, když jsem zahléd v tiráži, že Romboid vydáva Asociácia organizácií spisovateľov Slovenska, že je to ten typ časopisu, který si dovedu představit, že by mohl být vydáván Obcí spisovatelů i u nás. To mne donutilo, po fakt dlouhém čase, podívat se na stránky této organizace. Myslel jsem si, že zde bude mrtvo. Ale kupodivu – stránky nějak ožily. Nebo aspoň tedy nějaké jsou. O profesionalitě sice zatím moc nesvědčí, ale nějaký obsah mají a ke stažení jsou zde i poslední dvě čísla zpravodaje Dokořán. Uf. To první číslo mne tedy úpravou poněkud zarazilo. Druhé už je lepší. Je to ale prostě zpravodaj. Nicméně je v těch číslech jedna věc, která mne zaujala. V čísle 54 (?, teď hádám, aktuálně se nedá stáhnout) je krátké sdělení, ve kterém je uvedeno, že Obec spisovatelů na žádost švédské akademie na nominaci na Nobelovu cenu za literaturu jednomyslně vybrala Ivana Klímu. Na tuto skutečnost krátce reaguje v následujícím čísle Eva Kantůrková, když se na závěr přetištěného dopisu ptá, a myslím si že zcela oprávněně, proč ne Milana Kunderu? Osobně si tvorby Ivana Klímy vážím, mám jeho knihy rád a nominaci mu přeju. Ale přece jen, pokud je někdo výstavní skříní české literatury, pak je to právě Milan Kundera. Obec tak ilustruje letitou otázkou zda právě Milana Kunderu ještě považujeme za českého autora. Právě ona nominace jaksi svědčí o tom, že ani moc ne.
Nebudu tvrdit, že je to můj objev. S odstupem doby jsem si poslouchal znovu některé starší díly Liberatury. A právě díky rozhovoru se Štěpánem Noskem jsem se nakonec narazil na báseň Posledná noc mesačného dieťaťa Erika Jakuba Grocha, autora snad už dostatečně známého i v našich končinách, kterou by by bylo škoda si nepřečíst. Naštěstí revue Romboid, ve které vyšla jako součást bloku je dostupná v PDF i on-line. Stahujte, čtěte celý blok.
Posledná noc mesačného dieťaťa
25. – 26. 6. 2012, viedenská klinika
Ešte je len noc, už je temná, zo zeme
prosím, dieťa moje, za tvoje dieťa.
Mizne lesk z očí, čo sa ešte neutvorili,
z krajiny po západe, čo neuzrela svetlo.
Zora, čo sa nikdy nerozvidní, škovránok
– rozbresk sa mu zjavil v podobe blesku.
Volá moja duša po tebe, dieťa dieťaťa,
nech nie si noc, temná noc bez svitania.
Zadržal škovránok výkrik, z noci do noci
ukryl radosť, čo opatruje každý zárodok.
Strašne sa bojím nekonečnej tmy,
kričia deti, keď vstanú z mŕtvych.
Obklopené hviezdou hľadajú svoju tvár,
koniec ruky, ktorá by sa tváre dotkla.
Môže to byť aj ruka dieťaťa, načahujúca sa
za niečím, čo sa podobá na seba.
Naveky nepriloží novú tvár k placente,
nenechá slzu pod vyhodeným viečkom.
Ako John Keats blúdim v prázdnom sne,
svitá noc, vtáčí spev viac nezaznie.
Čtenář poezie: Erik Jakub Groch Read More »
Někdy v posledním desetiletí minulého století a na přelomu tisíciletí jsem hýřil optimismem. Myslel jsem si, že zažívám něco jako vsetínskou literární renesanci. Stále bylo živo, stále se něco dělo. Potkávali jsme se, byli. S odstupem pár roků mám někdy dojem, že tomu už teď tak není. Rozprchli jsme se, setkání je míň, zvolna fotrovatíme. Texty ještě stále vychází, podařilo se vydat pár knih a pár jich zrovna připravujeme… A tak dále. Nějaký elán ještě stále máme. Ale zvláště poslední dobou se mi zdá, viděno z dědiny na ležící půli cesty – na hranici dvou bývalých panství s rozdílnými osudy, že literární život začíná být pestřejší ve Valašském Meziříčí. Nové nakladatelství s úspěšnou knihou, literární život s čtenářským klubem okolo Schlatauerovy kavárny (a s vydanou sbírkou), nová kniha zcela nové autorky… Kvasí to, pozoruju se zájmem.
In margine dvou měst (VS, VM) Read More »
Známý bohém a pijan, jeden ze zakladatelů moderní jugoslávské poezie. Tin Ujević se narodil roku 1891 ve Vrgoraci v Chorvatsku, studoval filosofii. Za spolupráci s hnutím nacionalistické mládeže, dožadujícím se sjednocení jihoslovanských národů a svržení rakousko-uherské nadvlády, byl vězněn. Své postoje později přehodnotil. Za první světové války žil jako emigrant v Paříži. Později se zcela vzdálil z politického života. Věnoval se literatuře, publicistice a překládání a prožil život v Bělehradě, Sarajevu, Splitu a Záhřebu, kde také roku 1955 zemřel. Teprve po smrti je doceňován především mladou generací. Je v něm spatřován „klasik charvátského modernismu“ a jeho básnická tvorba představuje „jednu z nejvýznamnějších epoch jugoslávské poezie“.
Za života byly vydány básnické sbírky Nářek nevolníka (1920), Medaile (1926), Auto na korze (1932), Zkormoucený zvon (1933), Žíznivý kámen na prameni (1954) a eseje a lyrické prózy Muži u dveří hospod (1938) a Skalpel chaosu (1938).
Nejvýznamnější chorvatská literární cena za poezii Tin je pojmenována právě jeho jménem. Cena, která byla založena v roce 1980, je udělována od roku 1981. Do 1993 byly ceny udíleny v Záhřebu, od roku 1993 pak v Ujevićově rodném Vrgoraci, a to 5. července, v den jeho narození, na akci „S Tinom u Vrgorcu“.
Jedinou česky vydanou knihou, právě z ní jsou ukázky, zůstává výbor Žíznivý kámen na prameni z roku 1966. Verše přeložil Josef Hanzlík za jazykové spolupráce Dušana Karpatského, který výbor uspořádal.
* * *
Zdá se mi znovu nazlátlý stesk plodů
v zelených větvích, v splitském sadě starém.
V duši se stmívá — jako v chorovodu
splývají smutky, vedouce se v párech.
Touha se ale chví jak ptáče nahé,
jak úpěnlivý tanec v bludném kole,
jak modrá píseň, přerušená náhle,
jak žebrák v půli pouti kolem hole.
Všechna má láska na tvém dešti, v blátě —
to srdce mé se v sedm kusů láme;
pod každým mečem plamen zavolá tě;
jen nad mým dechem mlčí sivý kámen.
Myšlenky temné lhou před ostrým světlem;
mozek pln krve, tepny výš se ženou;
do mé tmy blýskly jen tvé oči světlé,
cizí, a proto milosrdná ženo.
Tin Ujević na fotografii Milana Paviće z roku 1953
NOKTURNO
Dnes v noci mám ve spáncích oheň.
Můj spánek usíná, já horečnatě bdím.
Myšlenky ve snu žhnou. Na neshledanou, sbohem.
Umírám na krásu. Do rána uhořím.
A duše zšílená až u dna noci tone
jak slepá pochodeň pod nejhlubšími tmami.
Zaplačte, zaplačte do ticha tichým stonem,
zemřeme, zemřeme ode všech sami.
Tin Ujević na poštovních známkách tří států
* * *
S černou ránou v srdci, hlubokém a temném,
s tajemstvím, jež z dávna prokletého klíčí,
s hvězdou, která z oka svítí do tmy země,
dál jdi stezkou klamu, mrtvý Ujevići;
smrt, to je tvá láska krok po kroku zpátky,
smrt je všechno tvé — a tedy vše, co není;
visí na tvých ústech, její dech je sladký,
smrt je ve tvé smrti, smrt je ve Zjevení.
K čemu je ti létat, horoucný a slepý,
k čemu je ti toužit, k čemu je ti snít?
Marně věříš ve svůj zázrak velkolepý.
Vše je bez užitku. Smrt jde za básní.
Jako vůně ve skle, z něhož zbyly střepy,
hyne v tobě píseň — a ty hyneš s ní.
Související:
http://www.vecernji.hr/kultura/rukopisi-tina-ujevica-virtualnome-obliku-clanak-475285
http://www.pivnica.net/pijanacko-hodanje-u-dijagonali/1715/
http://sredanovicb.tripod.com/poezija/tin.html
STAŘÍ DOBŘÍ: Tin Ujević (CXXVIII.) Read More »
