Nezařazené

Tak jsem se konečně dostal k tomu, že jsem si zakoupil knížku Dřevěný toleranční kostel na Velké Lhotě Kateřiny a Pavla Křivohlavých, kterou vloni u příležitosti 220. výročí založení kostela vydalo občanské sdružení Dům na skále. Sice jsem ji v žádném z okolních knihkupectví neviděl, ale na faře vám ji rádi za 160 Kč prodají. Podle Pavla Křivohlavého, jinak lhoteckého faráře, by měla kniha opravovat některé mylné údaje přejímané ze starších publikací, mimo jiné i knihou Okres Vsetín, což je publikace sice rozsáhlá a užitečná, ale bohužel neprošla závěrečnou korekturou. Fuj!
O historii této svérázné stavby se toho z knihy dozvíme opravdu hodně. Například i to, že unikla „transferu“, přesunu do Valašského muzea v přírodě v Rožnově. Naštěstí! Nemůžu si pomoci, ale skanzen je opravdu už jenom atrakce pro turisty, která toho s valašským folklorem nemá až zas tak mnoho společného. Pokud jsem dobře informován, tak tomu napomohlo i zrušení permanentek, které poměrně hojně využívali místní občané. A tak nám v krajině zůstala živá památka, která má k mrtvému muzejnímu exponátu hodně daleko. Kostel tomuto nebezpečí unikl. Zůstává tak posledním zachovaným dřevěným tolerančním kostelem. Snad i nadále se mu budou vyhýbat různá nebezpečí (např. požáry), kterým až doposud vždy unikl.

Rozhovor s Petrem A. Bílkem, který vedl Jiří Trávníček v posledním předprázdninovém Hostu vzbudil řadu reakcí, dokonce byl přeložen i do ruštiny (je zde pouze špatně uvedena iniciála tazatele M. = Mojmír T., ale to je přece jenom jiná osoba). U koho? Převážně u těch učitelů univerzit, které nejsou v článku zmíněny. 😉 Asi píchnutí do vosího hnízda…

Internetový časopis iLiteratura patří z těch českých literárních serverů k mým nejoblíbenějším. Představuje v našich končinách asi nejobsáhlejší a nejaktuálnější informace ze světa světových literatur, a tak je jenom dobře, že některé ze zde publikovaných informací vychází i knižně. Do ruky tak dostáváme přínosnou ročenku, která přináší přehled toho nejpodstatnějšího, co se odehrálo v jednotlivých národních literaturách.
Přesto si však nemůžu odpustit jednu výhradu k přehledu české literatury, který má na svědomí Radim Kopáč. Jaksi se tímto přidávám k diskuzi, která probíhá na stránkách Literárních novin, kterou před časem vyprovokoval článek Libuše Bělunkové. Bohužel i zde RK propaguje své aktivity a své přátele. Sakra, někdy mám ze současné české literatury smíšené pocity, ale přece jenom nevypadá tak, jak se ji snaží všude možně Radim Kopáč prezentovat.
Škoda, trochu to hodnotu svazku snižuje. A škoda, že se tak stálo právě u literatury, kterou známe všichni.

Na netu jenom související: Jiří Zizler: O ministerském katalogu

Důvod, proč se letos nekoupeme.

Stránka UNICEFu o uprchlickém tábořu v sudánském Darfuru. Záznam jedné z mnoha afrických krizí.

Když už jsem tedy večery minulého týdne a sobotu trávil malováním stěn a stropů v podkroví, dal jsem si za úkol, že při této činnosti vydržím poslouchat nejposlouchanější rádio našeho kraje. Rád bych pominul slogan této stanice: Písničky, které znáte, ale bohužel si nemohu pomoci. Stále se opakující muzak! Zajímalo by mne, jak rozsáhlou mají databázi titulů. Že velkou část práce při výběru hrané hudby nyní za moderátory soukromých rádií dělá počítač a databáze, ze které se dá playlist generovat podle určitých kritérií je sice asi pro znalé zbytečné zmiňovat, ale na druhou stranu jsou stále nenapravitelní jedinci, ale i situace neznalí jedinci (ach ty ranní cesty školním autobusem!), kterým je nutno vzdušné zámky o složitosti práce moderátora a o jeho znalostech hudby bortit. (Ostatně, máte-li třeba program JetAudio a mikrofon, na který budete předčítat zprávy ze servisu ČTK, můžete si to vyzkoušet sami. Princip bude stejný, výsledek možná i lepší.)
Takže, když už jsem v sobotu asi potřetí znovu poslouchal tytéž písně v zhruba stejném pořadí, nevydržel jsem více a přijímač vypnul. Konec pokusu! Ach to úlevné ticho!
Ale proč vlastně píšu tyto řádky. Pokud pominu kvalitu vysílání jako takového, tak mi vadí především následující: jedním z moderátorů této stanice je člověk, který je zároveň tiskovým mluvčím třetího největšího města našeho bývalého okresu Vsetín. Všichni se tváří, že je to v pořádku. Nikomu to nevadí. Ale takové křížení funkcí prostě v pořádku není a s novinářskou etikou toho nemá mnoho společného. Ale na druhou stranu: považuje ještě někdo moderátory soukromých stanic za novináře?

Související:

• MÚ Rožnov pod Radhoštěm
• Radio Apollo

Dostatek prostoru je jeden z důvodů, proč jsem nikdy nechtěl bydlet ve městě. Na fotografii ze sobotního rána je část mé nové knihovny. Teď už jsou stěny bílé. Plocha knihovny: cca 60 m². Snad bude na chvíli stačit.

Pročítám teď dvě knihy, kterými mne obdařila má milá žena. Obě mi udělaly radost. První je Český etymologický slovník Jiřího Rejzka (nakl. Leda, 2004), dotisk prvního vydání (2001), které jsem prošvihnul. Konečně jsem doplnil mezeru v knihovničce! Už teď vím, že to bude můj oblíbený slovník.

Také druhá kniha se věnuje českému jazyku. Brána jazykem otvíraná aneb O češtině světové Jiřího Marvana (nakl. Academia). A i ona se mi velmi líbí! Žádné suchopárné čtení, ale 99 úvah napsaných s erudicí, vtipem a postřehem. Nedá se to sice vstřebat najednou, ale na pokračování před spaním to opravdu není špatné.

Moje recenze na knihu Mariana Pally Zameť mou hruď
http://www.rozhlas.cz/kultura/portal/_zprava/123195

Velmi kladně je přijímána poslední kniha Pétera Esterházyho Nebeské harmonie. Prý je čas konečně zapomenout na Odyssea Jamese Joyce.
Škoda, na vlastní úsudek si budeme muset počkat. Próza doposud nebyla přeložena do češtiny. Některé Esterházyho texty se mi líbily. Také Hrabalovu knihu (Praha: Havran 2002) jsem přečetl s očekáváním. Nakonec to sice nebylo to, co jsem čekal, ale jako pocta Bohumilu Hrabalovi pěkné.