Osobní

Sloupek vyšel v loňském posledním Tvaru č. 21. Tímto sloupkem končí jeho pravidelné publikování, ale přislíbil jsem nepravidelně. 😉 Ale kde není bič uzávěrky…

Podle statistik jsme stále zdravější a dožíváme se stále delšího věku. Říkám si, zda to nějak souvisí s tím, že stále méně čteme. Navíc výzkumy uvádí, že čeští studenti jsou v tomto ještě o něco horší, než je evropský průměr. Pokud by zde přece jenom nějaká souvislost byla, pak nás může těšit, že mladší generace mají velkou šanci dožít se relativně vysokého věku. Tedy méně se čte literatura zpravidla čtená čtenáři Tvaru. Různých reklamních sdělení se tato skutečnost netýká. Za literaturu je považovat nelze, byť někdy člověk váhá, kde a odkud se za svérázným sdělením vynoří podpis dadaistického nebo surrealistického básníka. Možná velká konzumace písmenek škodí zdraví. A jak nám reklamy, které ještě přelouskat dovedeme, plné krásných retušovaných lidí a retušovaných světů, ukazují, člověk musí vypadat zdravě. Doba si to žádá. Nejlépe pokud máme ještě ústa roztažená v nepřirozeném šklebu a cení zuby. Ovšem ty je nutné mít bílé, nejlépe peroxidově.
Snad je to tou fascinací bílou. Barvou, která je vlastně tak trochu bez barvy, byť bezbarvá není. Možná štěstí, že na rozdíl od Eskymáků dokážeme rozpoznat jen pár jejích odstínů. Já však nedávno zahlédl jinou bílou. Vylezl jsem na kopec, stativ přes rameno, batoh se zrcadlovkou a objektivy na zádech. Dole nebylo vidět nic. Slezl jsem z doprostřed louky a kromě mokrých nohou jsem žádnou změnu nezpozoroval. Shodil jsem výbavu z ramen, s nadbytečnými kily to bohužel udělat nešlo, a upocený pozoroval bílé moře pod sebou. Údolí dál spalo utopeno v mlze a jen místy vystupovaly vršky. Kdyby měl věž, možná by vystupovala i ona. Ale on žádnou nemá, ten starý dřevěný toleranční kostel se hřbitovem, kde jako farář působil Jan Karafiát. Spolu s takřka zapomenutým básníkem a překladatelem Bartošem Vlčkem, souputník Jiřího Wolkera a expresionistické Literární skupiny, je mi druhým geograficky nejbližším spisovatelem. A tak si kostel dřímal s celou dědinou někde dole pode mnou a čekal, až vítr mlhu rozfouká a slunce, tu o pár metrů výš už dávno svítící a za zády mi ozařující také vrcholek Radhoště se sousoším dalších valašských spisovatelů, Cyrila a Metoděje, osuší jeho tmavé stěny. Svým způsobem bukolická idylka, dokreslovaná i na posledních zbytcích trávy pasoucími se kravami a býky, podivně huňatými a evidentně otužilejšími než hovězí mého dětství. Seděl jsem a čekal, času bylo dost. Jak se ukázalo, tak jen relativně. Po dvou hodinách, nebo možná po věčnosti, byla mlha tam, kde byla, to je pořád na svém místě. Nepropustná mléčná polévka pomalu se převalující v tom velkém kotli údolí. Karafiát Broučky nenapsal zde na Velké Lhotě, během svého dlouholetého působení v tom právě utopeném kostele, ale na Valašsko si je už dovezl. Autorská práva Broučků později odkázal České církvi evangelické, která díky tomu mohla později vydat řadu knih jiných. Vznikala tu jiná jeho díla. Ale do historie kraje zapsal výrazně a dnes tu vede kopci naučná stezka s jeho jménem, po které můžete vyrazit po broučkových stopách.
A opět je tu ta vzpomínka na broučka, broučky a jejich „spali a spali“. Vždy v čase holých větví, v čase ještě předvánočním si na ně vzpomenu, a nejenom proto, že jsem kdysi hrál v jejich ochotnické divadelní adaptaci. Vzpomenu si i na to, že dosud žádné z filmových zpracování přece jenom nemá na předlohu a kniha zůstává knihou, se všemi přednostmi interpretace a fantazie. A říkám si, čím to, že tento příběh, který končí tak smutně, je tak oblíbený a že ze své oblíbenosti nic neztrácí ani dnes. Podobně jako Andersenovy pohádky. Včera na ten kopec napadl sníh, zářívá dodaleka. A bílá tu byla zas a krajem by mohla projet Ledová královna. Uvidíme, jaké bude jaro a kde budeme počítat rozkvetlé bílé chudobky.