Dočetl jsem poslední z knih Dana Browna Digitální pevnost a sám si kladu otázku proč jsem to vůbec dělal. Zas jednou zabitý čas, který jsem mohl věnovat něčemu jinému. Už asi minimálně od třetiny jsem tušil finální zápletku i její rozuzlení. Pokud pominu, že Brown dokáže vyprodukovat řadu vycpávkových stran s popisy a retrospekcí, pak je tu opět znovu mutovaná zápletka se selháním instituce zevnitř, z pozice nejvyššího. Pokolikáte už? Po Vatikánu a tajných službách je to nyní úřad národní bezpečnosti a jeho utajené šifrovací oddělení. Některé dialogy postav jsou tak na úrovni středoškoláků a ne lidí, kteří mají dle knihy IQ 170. A není to chyba překladu. Navíc sebevědomých postav Američanů v rolí strážců jediné pravdy, jediného správného pohledu na svět, jsem už přesycen. Z kina, z televize, ze zpráv (další si doplňte sami)… Na takovou esenci kýče a klišovitosti jsem už dlouho nenarazil.
A tak jediné pozitivum knihy spatřuji v tom, že se široká veřejnost možná aspoň dozví o existenci EFF a o tom, že její emaily mohou být čteny (viz např. Echelon). S kvalitou literatury samotné to ale společného nemá vůbec nic. Raději sáhněte po obyčejných detektivkách. Arsène Lupin, Leon Clifton nebo Nero Wolf vás aspoň pobaví a neotráví.
Je vysoce pravděpodobné, že film, s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle Brownovy Šifry mistra Leonarda (The Da Vinci Code) bude finančně úspěšný. Stejně tak je pravděpodobné, že v řadách jeho diváků nebudu.

Týdeník A2 mi za půlroční dobu své existence plně nahradil Literární noviny. Bohužel musím říct, že je lhostejně míjím v knihkupectví a nic mne neláká k jejich koupi. A ani k tomu, abych jimi prolistoval. Míval jsem je rád, ale jen z nostalgie je kupovat nebudu.
V nové A2 mne potěšilo, že nejenom já považuji (viz tento příspěvek) novou rubriku Jany Klusákové v Hostu za omyl. Cituji Kazimíra Turka: „Vyloženým přehmatem je zařazení nové rubriky – knihovničky Jany Klusákové. Texty určené původně do rozhlasu působí v Hostu banálně.“
Poslední číslo pak přináší i postřeh z pera Tomáše Glance o nedávno zemřelém a mém oblíbeném básníku Gennadiji Ajgim, kterého jsem kdysi rozpřekládal, ale zatím chyběla odvaha se k tomu vrátit a dokončit to. Bloggery by možná mohl zajímat článek Pavla Kasíka Blogují manažeři, školáci , novináři i anonymové. Jedná se ale o obecné a informační shrnutí, které nejde nijak do hloubky. Byť mám výhrady k tematicky koncipovaným číslům (a nejsem v tomto názoru osamocen), A2 si svoje místo našla. Snad i čtenáře.

Související:

Ajgi, Gennadij – portrét autora (nekrolog)
Josef Rautenkranz: Ádvojka skoro půlroční: Tedy?