Kdo je autorem následujících veršů? (62)

Pondělní ráno vás vítá novou hádankou. Takže: Kdo je autorem následující básně? Nějaká nápověda? Ale ano: muž, cizinec.

Láska krvácí a taje

Kytka v květináči na okně
sklonila hlavu pod náporem prosince.
Všechno v našem domě
rostlo, rostlo
a nakonec zvadlo.

Je to neuvěřitelné,
že už před rokem jsi řekla:
Promiň, miluju tě,
ale tvoje tempo mě ubíjí.
Už nemám sílu takhle pokračovat.
A tak se mi celá naše láska
vešla do hrsti.
Krvácí, taje jako led.

Spíš s jiným mužem,
ta představa mě mučí.
Milujete se, usmíváš se,
jako když jsem ti hrál svoje rokenroly.
Jenže má kytara tě neudržela
a já musel rozpustit kapelu.
Celá naše láska
se mi vešla do hrsti.
Krvácí, taje jako led.

Rád bych věděl,
jestli ze všech těch písniček
zůstal v tobě aspoň tón –
povědomý zvuk a slastný pocit,
že znovu proskakujem zapálenou obručí.

Bylas má hračka, skřivánek na niti.
Tak si leť – doufám, že teď jsi šťastná.
Ale kdyby vítr byl moc prudký,
miláčku, prosím tě,
smaž to všechno.
Pokus se to smazat.

Kdo je autorem následujících veršů? (62) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Jean Arthur Rimbaud (LVIII.)

Ani nevím, proč jsem tu tohoto básníka neuvedl. Vždyť někdy před mým osmnáctým rokem jsem byl jeho tvorbou doslova oslněn. Na jedné z chmelových brigád jsme s mým přítelem malířem tehdy dokázali v opilosti recitovat nejenom Opilý koráb, ale i Hledačky vší a další texty. Kdepak jsou ty časy, kdy po vypití zásoby vína v místní hospodě museli jsme přejít na šampaňské a pomstít se mu podobným způsobem!
Berte následující text i jako upozornění na letošní osmé číslo Hosta, kde je blok věnovaný výročí tohoto autora (1854 – 1891).

Svítání

Objal jsem letní svítání

Nic se ještě nehýbalo před průčelím paláců. Voda byla mrtvá. Ležení stínů neopouštěla lesní cestu.
Šel jsem a probouzel prudké i něžné závany dechu, a drahokamy se ohlížely a křídla se nehlučně zvedala.

Prvním dobrodružstvím na úzké stezce, pokryté čerstvými i vyhaslými záblesky,
byla květina, která mi řekla své jméno.

Usmál jsem se na světle nazlátlý wasserfall, který si divoce cuchal vlasy mezi jedlemi:
na stříbrném vrcholu jsem rozpoznal bohyni.

A tehdy jsem začal pozvolna zvedat závoj po závoji. V aleji, stačilo párkrát zamávat rukama.
Na otevřené planině, kde jsem ji prozradil kohoutovi. Uprostřed velkoměsta zmizela mezi zvonicemi a věžemi chrámů, a já za ní běžel jak žebrák po mramorovém nábřeží a snažil se ji ulovit.

Nahoře na cestě, poblíž vavřínového háje, jsem ji ovinul závoji, které jsem posbíral,
a ucítil lehounký dotek jejího obrovského těla. Svítání a dítě padly k zemi dole pod hájem.

Při probuzení bylo poledne.

z Iluminací přeložil Miloslav Topinka

STAŘÍ DOBŘÍ: Jean Arthur Rimbaud (LVIII.) Read More »

Cena Jiřího Ortena 2004

Tak z letošní Ortenovy ceny mám opravdu velkou radost. Důvodem je skutečnost, že ji dostala za svou knihu Krajina s Ofélií Marie Šťastná. Jak už jsem psal, bylo jedna z prvních knih, kterou jsem v tomto roce obdržel.
Z nominovaných bych ji přál ještě Gabrielu Pleskovi. Kdyby ji dostal Viki Shock byl by to pro mne šok. Naštěstí se tak nestalo.

KRAJINA OFÉLIÍ

Vůně opia
  se vznáší nad vanou
  a Ofélie spí

  po těle květy
  vypálené sluncem

Přes okraj vany
  visí urousaný cop

Cena Jiřího Ortena 2004 Read More »

Petro Miďjanka: Užhorodské kavárny

Petro Miďjanka: Užhorodské kavárny 
Ukrajinská iniciativa v ČR vydala ve své edici Limina druhý svazek poezie, je jím výbor básní Petro Miďanky Užhorodské kavárny, jde o překlad Tomáše Vašuta, který byl oceněn čestným uznáním v soutěži Jiřího Levého 2004. Asi ve dvou básních se mihne i René Kočík, jinak autor předmluvy.
Nevím, čím to, ale jinak dobré básně tohoto ukrajinského bouřliváka na mne působí nějak příliš tradičně.

***
Přišel dopis od Smora. žurnalisty –
z Ameriky –nu, podívejme se.
Papír, pentle, palma prý ztrácí listy,
a ty zas chodíš jehličnatým lesem.
A ptáš se mraků, mechu, co se děje –
zavoní smrž, malina, kam vkročíš,
tam vyrůstají zvyky, obyčeje.
To netuší Smor, možná ani Kočík.
Vždyť nevědí, co je to Verchovyna,
Felvidék, Horní země v houští mraků,
Horní Selyšče, Kalyny ve smrčinách,
v půstu jedí třešňovou marmeládu.
Smor z Ameriky i na šífu přikvačí.
Ale Rusínky potřebují hošky!
Mám na polaně mastnou kaši radši,
na vatře praskající soušky,

Ukázka v Textech č. 23 (podzim 2001)
Portrét autora na iLiteratuře
Ukázka na iLiteratuře

Petro Miďjanka: Užhorodské kavárny Read More »

Časopisy na počátku listopadu

Óóoo, radostné zprávy: vyšla Aluze 1/2004, vyšel Weles 19. Kdo by to byl čekal, že. Po těch měsísích a měsících prodlev. No, hlavně že jsou tu a a hrdě vystavují písmenka na obdiv. Čekání se přece jenom vyplatilo. Obsah Aluze je už chvilku znám, takže sami můžete nakouknout, jestli stojí za zakoupení. Domnívám se, že ano. Přinejmenším nová příloha ve formě zvukového CD s nahrávkou básnické sbírky Lubora Kasala (už jsem tu o tom psal) by někoho mohla a měla zaujmout.
I nové číslo Welesu skýtá překvapení. Vyšlo již v čele s novým šéfredaktorem Mirkem Šedivým Chocholatým a v nové typografické úpravě. Povedla se! Změna formátu, grafiky a papíru jsou změnou k lepšímu. A obsah? Pravda, trochu se pozměnil, chvilku si budu muset zvykat, ale asi tuto změnu přežiju.

Časopisy na počátku listopadu Read More »

Kdo je autorem následujících veršů? (61)

Kdo je autorem následující básně? (Malá nápověda? Žena.)

Bělostný ovál

Hle – gondola smrti se měkce houpe
na vlnách rouna krásné mrtvé noci.

Ve věži vírů ptáci usedají;
zrníčka písku dopadají na dno jejich zpěvu –
ó úplnosti času…
Chrám moře zpívá o modré krvi,
o krvi královské,
o jejím vylévání.

Kameny hlubin samy se otvírají
v mrazivém doteku dětského čela.

Slepota vidí na dálku mrtvých –
píše tam kdosi mým ebenovým dřívkem.

Do písku, který tam v čase
vyplakala hora –
kterou jsem viděla v předjitřních modlitbách.

Kdo je autorem následujících veršů? (61) Read More »

Státní cena za literaturu: drb pro dnešní den

Teda spíš až pro zítřek. Protože jsem dočetl Možná že odcházíme Jana Balabána (vydal Host; ale nejen pro tuto knihu), přál bych cenu tomuto autorovi. A je nás víc. 🙂
Ale bude tomu tak? Někdo nám našeptává, že jméno by mohlo být jiné, prý nějak související s Teklou… Však uvidíme, zdroje informací utajíme.  😉

Související:
Státní literární ceny mají poprvé nominace

Státní cena za literaturu: drb pro dnešní den Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Stanislav Kostka Neumann (LVI.)

Snad pro ten dnešní návrat babího léta.

Na podzimním slunci

Obelstěn sluncem, vzešlým opožděně
nad dohořívajícím požárem,
jejž podzim zažehl, jak zbité štěně
nějaké rány léčit krásným dnem
se vleku na výsluní mezi lesy
a k pařezu dím? Odpočineme si.

Sám věru nevím, oč tu vlastně běží,
proč duch i tělo zmalátněly tak,
proč bolest v nitru nevrle se ježí
a smutek plíží se jak polem svlak,
jenž stonky obepíná, dusí květy
a jehož zbytky vždy jsou nevyplety.

Sám věru nevím, kterou zlatým jitrem
teď léčím ránu. Stero proniká
střel otrávených otupělým nitrem.
Jeť žalostný dnes osud básníka
ve vlastech, kterým k prostitutek smíchu
jsou mladá srdce zpívajíc v tichu.

Snad muž, snad žena, dav snad, země celá,
och, což já vím, kdo nejvíc poranil!
Ze stráně, která včera dohořela,
se třesu běláskem, jenž v říjen zbyl
a klamným sluncem dávám obelstíti
den jeden svůj pro anemické kvítí.

STAŘÍ DOBŘÍ: Stanislav Kostka Neumann (LVI.) Read More »