Klasika amerického básníka (* 23. 8. 1868, † 5. 5. 1950)

Robert Fulton Tanner

Kdyby člověk mohl kousnout obří ruku,
která ho zachvacuje a ničí,
jako mě kousla krysa
onoho dne v mém železářství,
když jsem předváděl past, svůj patent.
Ale člověk se nikdy nemůže pomstít
obludné příšeře života.
Vstoupíte do místnosti – to je zrození;
pak musíte žít – vypracovat svou duši,
a hle! Spatříte vnadidlo své žádostivosti:
bohatou ženu, kterou si chcete vzít,
slávu, postavení, moc ve světě.
Ale čeká vás práce a věci, jež třeba překonat –
Ach ano! Dráty zamezují přístup k vnadidlu.
Konečně vniknete dovnitř – ale slyšíte kroky:
příšera života vstupuje do místnosti
(čekala, až uslyší zaklapnutí vzpruhy),
aby vás přistihla, jak okusujete sýr zázraků,
hledí na vás planoucíma očima,
šklebí se, posmívá, proklíná a pohrdá vámi,
jak pobíháte sem a tam v pasti,
až ji vaše ubohost znudí.

Přeložili Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek

Slavná báseň slavného německého autora (1797 – 1856), přítele K. Marxe.

Lorelei

Já sám nevím proč, co to značí,
že jsem ta zamyšlen;
ta prastará pověst k pláči
mě týrá po celý den.

Vzduch ochladl, už se stmívá
a tiše plyne Rýn;
zář slunce dohořívá
a na hory pad’ stín.

Na skále sedí panna,
má démantový pás,
je celá ošperkovaná,
češe si zlatý svůj vlas.

Má zlatý hřeben v hlavě,
češe se, zpívá si,
zpívá tak dojímavě,
co zpívá, ach, co asi?

Lodník je dojat tím zpěvem,
ten zpěv ho tak ošálí,
že, upoután luzným zjevem,
si nevšimne úskalí.

Vír loďku podemílá,
už nahnul se její kraj;
to všechno způsobila
svým zpěven Lorelei.

Kniha písní (Praha, Svoboda 1950, překlad Vítězslava Nezvala)

Související:

• Die Lorelei – na stránkách Virtuální muzeum Jaroslava Haška & Josefa Švejka