Poslední dny trávím nad knihou Jaroslava Anděla – Myšlení o fotografii I. (Průvodce modernitou v antologii textů) (NAMU 2012). Kdybych náhodou nedávno nesledoval v televizi literární pořad 333, tak by mi možná tato komentovaná antologie textů z dějin myšlení o fotografii unikla. Jsem rád, že se tak nestalo, neboť pro mne osobně se jedná o jednu ze dvou knih věnovaných vizuální kultuře, které mne v poslední době víc než příjemně překvapily. Tou druhou zmiňovanou je Úvod do vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa (Academia 2012). Ten se světu fotografie věnuje podstatnou také, ale jen zčásti.
Posun od kultury slova ke kultuře obrazu je poměrně zřetelnou a stále sílící tendencí a na nedostatek vizuality si rozhodně stěžovat nemůžeme. Spíše jsme obrazy a barvami zahlceni. A myslím, že toto zahlcení bude ještě sílit. A pokud se chceme ve viděném i orientovat, pak právě tyto dvě knihy by tomu mohly napomoci, byť každá dokumentuje něco trochu odlišného.
Mirzoeff nabízí opravdu komplexní pohled na dějiny vizuality včetně historických souvislostí. Vzhledem k rozsahu publikace a jejímu názvu jí nelze vyčítat, že je úvodem. Prostě velmi slušný úvod do vizuálních studií a vizuální kultury, který je v sedmi dále členěných kapitolách doveden až do současnosti. Univerzální publikace nejen pro studenty umění, mediálních komunikací a příbuzných oborů, ale své zde najdou i pracovníci z oblasti marketingu a reklamy. Byť některá sdělení bych vnímal s rezervou či nadsázkou, třeba onu dataci v názvu kapitoly Věk fotografie (1839–1982).
Zaměření Andělovy antologie je užší a koncentrovanější, a to právě na průřez dějinami myšlení o fotografii. I ona nabízí jak historický kontext, tak přesahy. Takže se zde nejprve vracíme k počátkům snah o přesné zachycení reality, k počátkům perspektivy, okouzlení camerou obscurou. Posléze ke konfrontaci s malířstvím atd.
Navzájem se mi při čtení tyto dvě knihy výborně doplňovaly. Pro mne je v tuto chvíli přínosnější Andělova antologie, protože zaplňuje prázdný prostor, který zde v posledních letech byl. Ale je také možné, že mi prostě jen publikace podobného typu unikla. Přesto, vizuální kultuře obecně je věnováno více publikací, z poslední doby je do třeba o něco rozsáhlejší kniha Studia vizuální kultury (Marita Sturken, Lisa Cartwright; Práh 2010 – ale Mirzoeffově bych zde dal asi přednost) nebo právě edice Vizuální studia nakl. Academia.
Nicméně Andělova kniha se mi líbí natolik, že zvažuji ji asi uvedu i v tradiční anketě Lidových novin. Takže teď se už jen můžu těšit na druhý díl, protože tento se uzavírá surrealismem.