Osobní

Pročítám Kuldovy Moravké národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry a s odstupem a se vší úctou ke Skácelovi a jeho Pohádkám z Valašského království musím prohlásit, že originál je přece jen lepší. Nebo jen syrovější a méně učesaný? Možná.
Tady aspoň něco málo z mého přehrabování se v archivních rukopisech a z chystané regionální publikace literárního obrazu Bystřičky a Růžďky. První pro samé slovo kozař, druhé pro samotný obraz narušující zažitou zbojnickou romantiku.

Neviditelný zloděj – kozař
Ale byli zloději, co se dovedli udělat neviditelnými při krádeži. Říkalo se jim kozaři. – Šel člověk pěkně oděný cestou. Potkal jednoho zdejšího člověka a ptal se ho, šel-li by s ním, že se bude mít dobře. Že se však musí zavázat, kam přijdou, že bude mlčet. Ten slíbil. Vešli do jednoho kvelbu a celý jej vykradli. Obchodník nic nevěděl, ač seděl v tom kvelbě. Tak to provedli na mnoha místech. Až přišli do jednoho místa, kde měl kvelb společníkův dobrý známý. Společník načisto zapomněl na slib, a přivítal se s obchodníkem. Bylo po kúzelné moci, už nic nemohli zebrat. Pán se pohněval a společníka propustil, že on takového potřebovat nemůže.

Neviditelný zbojník
I zbojníci se dovedli udělat neviditelnými. Zabili těhotnou ženu, dítko z ní vybrali a uřízli mu ručku s prsty. Šel-li zbojník krast, zapálil ty prsty jako svíčky. Hořely-li všecky ty prsty, bylo mu znamením, že všichni domácí spí a krádež se mu povede. Potom šli krast už bezpečně.

Žebříčky populárnosti jsou vždycky ošemetné. Ale koneckonců, kde jinde bych měl prezentovat svůj názor než zde 😉
Shodou okolností je to pro mne jeden a týž časopis: Host.
Po zániku časopisů PhotoArt a Magazínu Fotografie se portfolio časopisů smrsklo, a tak máme DigiFoto, FotoVideo, Digitální foto a PhotoLife. Větší část je věnována spíše technické stránce fotografie. Kapitolu samu pro sebe představuje pak PhotoLife, ale ten jsem si doposud ani přes výhrady (viz http://blog.ondra.cz/2009/12/fenomen-karbusicky.html) nepřestal kupoval.
Za velkou chybu považuji, že se z těchto periodik vytratila fotografie, kterou lze označit za humanistickou. Tu mezeru z výše uvedených zatím nikdo pořádně nezaplnit. Řekl bych, že právě této oblasti fotografie se pravidelně věnuje asi jen literární časopis Host. Sice se jedná v jeho zaměření o okrajové téma, ale portfolia fotografů jsou přítomna v každém čísle. Takže pro loňský rok je v této kategorii pro mne vítězem právě on.
Tištěných literárních časopisů je víc. Někdo říká, že až příliš mnoho, ale já si myslím, že tak akorát. Čas od času má hluché číslo (místy i období) každý z nich (no jo, i do vlastních řad). Sice se snažím sledovat většinu vycházejících, ale je možné, že i tak mi něco možná uniká mezi prsty. Ale i tak, podělím se o svůj názor. Jsem letitým předplatitelem Tvaru, ale letos jsem poprvé váhal jestli v tom mám opravdu pokračovat. No, nakonec jo, ale nevím nevím. Uvidíme v prosinci. Literárky a A2 také nejsou přesně to ořechové, co by odpovídalo mému vkusu, byť A2 beru čas od času na milost. Takže nakonec i tady pro mne vítězí Host, který je následován Souvislostni a Pandorou. Když se tak na to dívám, tak nějak konzervativní výběr. Ale co už.