Dnes jedna z rukopisného díla básníka s pohnutým osudem (1919 – 1990). Nepatří sice k jeho nejlepším, ale tak nějak se hodí k tomuto víkendu a k pouličním prodavačům burčáku.

KONEC LÉTA

Veliká letní žena se vyhřívá na pahorku
v posledních paprscích zářijového slunce
a plnými hrstmi si nabírá z koše úrody,
tiskne k prsům nahé kukuřičné klasy,
zatímco nad jejím břichem Vinařova dlaň
lisuje zvolna těžké hrozny vína,
jejichž barva se někdy podobá kardinálskému purpuru.

(Praha: 1874 – 1898)

Záhada

Ač pozdě v noci na náměstí, ušlí, dorazili –
tři poutníci –, přec navzájem se mlčky pozdravili.
*
A z náměstí do úzkých ulic spěšně vybíhali,
a víc, než dneska přijde-li, si ptát se netroufali.
*
A k ránu ani tázavě na sebe nepohlédli,
když ještě nepřišel a nad střechami hvězdy bledly…
*
A slíbivše jen dáti o tom zprávu v rodných krajích,
zas rozešli se na Sever a na Západ a na Jih…

Klasika amerického básníka (* 23. 8. 1868, † 5. 5. 1950)

Robert Fulton Tanner

Kdyby člověk mohl kousnout obří ruku,
která ho zachvacuje a ničí,
jako mě kousla krysa
onoho dne v mém železářství,
když jsem předváděl past, svůj patent.
Ale člověk se nikdy nemůže pomstít
obludné příšeře života.
Vstoupíte do místnosti – to je zrození;
pak musíte žít – vypracovat svou duši,
a hle! Spatříte vnadidlo své žádostivosti:
bohatou ženu, kterou si chcete vzít,
slávu, postavení, moc ve světě.
Ale čeká vás práce a věci, jež třeba překonat –
Ach ano! Dráty zamezují přístup k vnadidlu.
Konečně vniknete dovnitř – ale slyšíte kroky:
příšera života vstupuje do místnosti
(čekala, až uslyší zaklapnutí vzpruhy),
aby vás přistihla, jak okusujete sýr zázraků,
hledí na vás planoucíma očima,
šklebí se, posmívá, proklíná a pohrdá vámi,
jak pobíháte sem a tam v pasti,
až ji vaše ubohost znudí.

Přeložili Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek