Trocha optimismu v rozkvetlém jaru z pera rebela nezaškodí (* 19. 6. 1881, † asi září 1914).

POSLEDNÍ VĚCI

Po čem kdy srdce v touze bilo
z toho se nic nesplnilo.
Kde moje naděje jsou dnes?
Sám jsem je všechny k hrobu nes.

Minula žití polovice –
a bezpochyby něco více.
Přikvačí naše hodina
a zaniknem jak bublina.

Člověk se táže: Jak a k čemu
a proč, a úzko z toho je mu,
že nenalézá odpovědi
ať do sebe či kolem sebe hledí.

Tak rád bych někdy řekl: Pane,
nechť ať se tvoje vůle stane!
Snad je tam přece někdo v nebi:
Aspoň ho máme zapotřebí.

(1914; in: Nové verše, 1918)

Následující báseň najdete v časopisu Plav č. 21 z 1. 10. 2004, který přináší i další verzi překladu. Mně se líbí tato.

* * *
Na tvá útlá ramena jen karabáč,
jen karabáč, krev, mráz a pláč.

Pro tvé dětské ruce železné úkoly,
železné úkoly, provazy, mozoly.

Pro tvé bosé nohy střepy na cestách,
střepy na cestách a zkrvavený prach.

A já, černá svíce, nesu za tebou svůj svit,
nesu svůj svit, nesmím se pomodlit.
1934

přeložil Jiří Kovtun

Jeden z nejvýznamnějších italských básníků a esejistů uplynulého století (30. října 1914 – 28. února 2005).

KŘIŽUJÍCÍ SE STEZKY

Střemhlavá voda kouří na úbočí,
kře plotů nebzučí a na moruše
si lehá mlha. Ty se odkláníš
od svého stínu, pomalu je večer.

Matné, matnější za závojem prachu
vosy bloudí a uřícení psi
a pěšiny: vzduch u jabloně zamží
duch, jenž se skokem k šeru přimísí.

Potoky voní rozpuštěným medem
a vyvětralou mátou pod mostky,
když po nich ještě s rudým sluncem přejdem
a s vláčnými barvami života.

Ty odcházíš, doznívá zvuk tvých kroků,
když sedím tu sám na náspu v té bílé
nádheře prachu, co to odchází,
co navždy odpadá od tvého boku?

Halekání pasáčků v hrdle hor
už prochládá, z lesa vydechne pára,
najednou je z ní fialový flór,
jinovatka mi sedá na šaty.

přeložil Vladimír Mikeš