Dnes zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Autor slavného románu Miguel de Cervantes Saavedra (1547 – 1616) nebyl pouze prozaikem a dramatikem, ale také básníkem. První díl Don Quijota vyšel právě před čtyřmi stoletími, a tak je čas si tuto skutečnost připomenout aspoň malou vzpomínkou na autora.

Máti, moje milá máti,
proč mě hlídat dáváte?
Kdy se neuhlídám sama,
vy mě neuhlídáte.

Prý je kdesi psáno,
že vždy k větší chuti
ponouká a nutí,
co je zakázáno;
lásku zamykanou
vždy jen rozdmýchají,
když ji zavírají;
darmo doufáte:
když se neuhlídám sama,
vy mě neuhlídáte.

Když se vůle, ach,
neuhlídá sama,
její gardedáma
nemůže mít strach;
není na vážkách
ani před smrtí,
když jde o štěstí,
to vy neznáte;
když se neuhlídám sama,
vy mě neuhlídáte.

Lásku zákazem
marně by kdo krotil;
jako noční motýl
letí za světlem;
kdyby hlídačem
všechny udělali
a víc dokázali,
než vy děláte,
když se neuhlídám sama,
vy mě neuhlídáte.

Nemá sídlo v mozku
ta milostná síla,
která učinila
i z paláce trosku,
prsa jako z vosku,
v nich žár touhy svatý,
ruce jako z vaty,
nohy plstnaté;
když se neuhlídáte sama,
vy mě neuhlídáte.

ze španělkého originálu přeložil Miloslav Uličný

Dnes tak trochu pozdrav kamarádovi do teplých krajů…

NESTÁLÝ

Oči mi prchly
za snědou tmavovláskou,
která prošla kolem.

Byla z černé perleti,
byla z modrofialové révy,
a bičovala mi krev
svou ohnivou vlečkou.

Za všemi
chodím.

Prošla kolem mě světlovláska,
jako zlatá rostlina
pohupujíc svými dary.
A moje ústa prchla
jako na vlně
a do jejích ňader vybíjela
krvavé blesky.

Za všemi
chodím.

Však k tobě, aniž se pohnu,
aniž tě vidím, k tobě vzdálené,
běží má krev a mé polibky,
má tmavá a světlá,
má vysoká a malá,
má širá a štíhlá,
má ošklivá, má krásná,
stvořená ze všeho zlata
a ze všeho stříbra,
stvořená ze všeho obilí,
a z veškeré země,
stvořená z veškeré země,
stvořená z veškeré vody
z mořských vln
stvořená pro mé paže,
stvořená pro mé polibky,
stvořená pro mou duši.

přeložil Josef Hajný