Portugalská básnířka (1894 – 1930), která svůj krátký život se třemi manželstvími ukončila předávkováním prášků na spaní, své první sonety napsala již v osmi letech.

Já nejsem ničí…

… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …

Já nejsem ničí. A kdo snad by mě chtěl,
Žhavým sluncem poledním by musel být,
Oči jak čistý plamen by mít měl,
Jak věštec v nich tajemné světlo mít.

Měl by být mízou, jež poupata rozvíjí,
Šepotem, hlasem, výkřikem motýlím,
Větrem, jenž lodím plachty napíná.

Musí být takový a jiný zas za chvíli,
Silou být živelnou, jak oheň zběsilý,
Hvězdou být, jež ohňostroj hvězd zažíná.

Z portugalštiny přeložila Kateřina Ritterová (Olomouc: Votobia 1997)

Na chatě

Nestvůrky, stvůry, netvoři
všechen kal zvedli v jezeře.

Teď už tmu nad hladinou mžení protíná.
Zelený žabí skřehot v travinách.

Ohýnky u chat trochu skomírají,
na cestu klubka červů přelézají,

v mlhavé dálce, jako přes záclonu,
ztupělá jehla gramofonu

noří se z rýhy, pak zas potápí,
a z trouby ještě hýká Šaljapin.

Sestoupil svatý pokoj k vlhké zemi…
Trávníky pěchujíce podešvemi,

zhýralé nevěsty se v rozmáčeném světě
k ženichům lepí v stínu paraplete

a spolu se svítílnou pyskatý
trpaslík zalézá jim za šaty.

10. června 1923, Saarow / 31. srpna 1924, Causway
Z ruštiny přeložil Petr Borkovec