Laban Artemis Navy Blue

Laban Artemis Navy Blue

Je to jen pár týdnů, co tajvanský Laban uvedl svou řadu inkoustů inspirovaných řeckou mytologií. Řada je to pěkná, ale protože oranžovou používám zcela výjimečně a dávám přednost temně modrým a širokému spektru zelených. Poseidon už je ale mimo, takže tu na mě z celé řady zbývala pouze lahvička s inkoustem Artermis Navy Blue. Taky skoro pětistovka za lahvičku není málo, byť drahoty japonských a jiných značek ještě nedosahuje. Aspoň že je v lahvičce 50 ml. Určitě lze ocenit krásné balení a přiložený letáček. Trochu mne jen zarazilo úzké hrdlo lahvičky. Suverénně nejužší ze všech lahviček inkoustů, které mám, takže je celkem je s čím srovnávat (pokud teda pominu ty malé).

Laban Artemis Navy Blue

Artemis je bohyně Měsíce, měsíčního svitu, sestra boha Apollóna, jeho starší dvojče. Krásná a urážlivá bohyně lovu. Zvolená barva tak s odkazem na noc docela dobře koresponduje. Vzhledem k barvě jsem inkoustem naplnil starý Centropen 10016. Oba si navzájem rozumí bez problémů. Jak je z fotografií patrné, tak je to temně modrý inkoust, opravdu sytý a s vysokou kryvostí. Žádná vyblitina. Pro mě velmi příjemný odstín. Na běžném kancelářském papíru zasychá poměrně rychle. Je tmavší než Parker Quink Blue Black a o něco světlejší než Blackbird Magpie Blue/Black, aspoň pro rychlé srovnání. Pokud jste milovníci této barvy, tak lze jen doporučit.

Penco Lux 340

Penco Lux 340

Penco Lux 340

Pera z poválečné produkce pardubické firmy Penco s námi příliš dlouho nepobyla. Škoda. Pokud se ohlédneme do historie, tak musíme až ke známé pardubické firmě J. Brod, ta byla za okupace germanizována (Füllhalter-Fabrik Gerlach & Bezner) a vyráběla se pera Imperial. Na která se také dá ještě narazit. Na konci války byly Pardubice několikrát bombardovány a při jednom z náletů vzala za své i továrna. Po osvobození vzniklo z Imperiálu družstvo Penco, a to na ustavující schůzi 17. 10. 1945. Vyráběla se zde pera Lux, Junák a jiná. Po 10 letech bylo družstvo přejmenováno na TVAR Pardubice, výrobní družstvo zaměřené na zpracování plastických hmot. (A jen pro doplnění: existovala i italská pera Pen-Co (Penco), která jsou ve světě známější.)

Penco Lux 340

Penco Lux 340

U mého Penca Lux původní hrot zmizel v proudu času… Nahlodán minutami věčnosti nepřežil mou snahu o záchranu a zprovoznění, a tak jeho poklidně spočívá v krabičce v šuplíku. Ale ocelový hrot ze starého Centropenu slouží také poměrně dobře, byť pružnost, flexibilita a hladkost zlatého hrotu chybí. S perem samotným nebylo nicméně po získání zapotřebí dělat nic zvláštního. Stačilo důkladně vymýt, vyčistit drážky přivaděče a i po sedmdesáti letech od svého vzniku slouží stále dobře. Pero má pístové plnění a je to s podivem, že u tohoto konkrétního nebyl zapotřebí žádný zásah. Ani po té době od svého vzniku neprotéká a těsní. Jen s inkoustem jsem se raději nepouštěl do žádných experimentů, použitý je osvědčený Pelikan Dark Green.

Penco Lux 340

Penco Lux 340

Ta poválečná pera prostě nepřestávají fascinovat. Je to vizuálně atraktivní kousek z celuloidu, lehký a dobře padnoucí do ruky. Vršek jde na tělo nasadit, ale s vyvážením to pak už není úplně ono. Funkčně je pero zcela bez problémů a kupodivu ani nijak netrpí zasycháním. Necháte týden dva ležet, vezmete do ruky – a píše hned. To nebývá samozřejmost ani u nejnovějších produktů. (Jiné Penco Lux najdete na stránkách Penmanie.)

Penco - pera dobré tradice (Svobodné slovo, 28. 04.1948, s. 5)

Penco – pera dobré tradice (Svobodné slovo, 28. 04.1948, s. 5)

Miroslav Urban: Včelky ze starého dubu

Mé potíže se včelami začaly, když jsem vyhrál sázku, že projdu nahý dědečkovým včelínem. Tedy ne úplně nahý, stačilo trenýrkách. Sázku jsem nad bráchou vyhrál, ale pár týdnů týdnů mě pak nikdo nepoznával. Ideální příležitost, jak zjistit, že mám alergii na včely. Stačilo jedno dobře mířené žihadlo do hlavy. Nicméně – neznamená to, že bych na včely zanevřel. Dědeček byl vášnivý včelař, zapálený pro každou inovaci, a jeho knihovna byla plná odborné včelařské literatury, kterou jsem si rád listoval. Mrzí mě, že jsem ale tehdy neprojevil větší zájem o časopis Česká včela, o kterém jsem se mylně domníval, že je také včelařský. Byl do velké míry literární a skončil v nenávratnu. Včelínům a úlům se teď raději vyhýbám, ale i tak jedna z mých oblíbených tras (nejen) na kole vede přes včelařskou naučnou stezku za Velkou Lhotou. Za tou stojí Miroslav Urban. Ten je nejen autorem několika publikací, které se věnují chovu včel, ale nově také publikace pro děti Včelky ze starého dubu. Ručně vázaná kniha nezapře nadšení pro věc a na příběhu jedné z dělnic v krátkých dvaadvaceti kapitolách život včet. Od prvních okamžiků, kdy se rodí z vajíčka, až po okamžiky poslední. Všechny autorovy knihy si můžete objednat na stánkách http://medurban.cz. Můžete také navštívit včelařův instagram, kde najdete i fotografie ze vzniku knihy.

 

Rozhovor Oldřicha Šuleře ke knize Ukradený smích

Český rozhlas Ostrava odvysílal rozhovor s Oldřichem Šuleřem o jeho prozaické prvotině Ukradený smích, kterou vydal v mém malém nakladatelství Klenov. Knihu si můžete zakoupit například přímo na stránkách autora. Stejně tak si zde můžete zakoupit i jeho novou knihu autora V očích měli plameny, která je věnována osudu Jana Zajíce a kterou jsem do tisku také připravoval.

Texty 83 (podzim 2020)

Kalendářní podzim skončí za několik dní, ale nově číslo textů je kupodivu zde. V číslech dalších rádi uvítáme nové autory, tak se neostýchejte, máte šanci.

úvodník
Dalibor Malina: Starost o věci vezdejší

próza
Lukáš Berný: Lokomotiva

poezie
David Mišťúrik
Klára Goldstein: (con brio)

překlad
József Keresztesi
Milorad Pejić

jen tak
Martin Dokupil Škabraha: Zdrženlivá zpráva o počátcích románu

recenze
Ondřej Hložek: Střízlivá a pokorná Diagnóza (Ligocký, Petr. Diagnóza. Ostrava: Protimluv, 2020.)
Ondřej Hložek: Perfektní debut nebo chrlení slov? (Luňáčková, Alžběta. Pravý úhel. Brno: Host, 2020.)
Adam El Chaar: Touha je zázrak (Houellebecq, Michel. Serotonin. Praha: Odeon, 2019.)

Všechna předchozí čísla najdete na stránkách Textů.

Královna noc (železogalový inkoust)

Třetí výlet do kuchyně a další variace na duběnkový inkoust podle dobových receptů. Tímto bych však letošní sezónu vaření inkoustů asi považoval za ukončenou. Aspoň těch černých. Takže tentokrát ani duběnky, ani žaludy. Historické dokumenty uváděly, že se k výrobě inkoustů daly použít mimo jiné i granátová jablka. Po troše pátrání tak lze narazit i na několik různých receptů. Stejně jako u duběnek a žaludů jde opět o využití kyseliny gallové, která je v granátových jablcích obsažena, která reaguje se skalicí zelenou.
Tentokrát stačilo louhovat při pokojové teplotě oloupanou slupku granátového jablka, kterou jsem nacpal do sedmičky a zalil vodou. Hmm, nebyl úplně šťastný nápad sedmičku zavřít. Nějak mi nedošlo, že by to mohlo i kvasit… Kdysi se v naší vesnici točily některé scény filmu Výbuch bude v pět a nějak jsem si na to vzpomněl.

Následně jen stačilo měsíc počkat, až se kyselina uvolní. Napomáhá tomu kvašení a i plíseň. Některé recepty uvádí měsíce dva, to však jako maximum. Pak už jen přecedit, přefiltrovat a deset minut povařit, aby se zastavil pochod kvašení. Vůní to připomínalo svařák. Oproti žaludům výrazně pozitivnější změna. Po vychladnutí jsem přimíchal 7 g rozpuštěné arabské gumy a 14 g zelené skalice. Připravená směs podle očekávání zčernala. A pár kapek alkoholu pro konzervaci. Mělo by být hotovo, byť inkoust by měl ještě za přístupu vzduchu den dva vyzrát. Inkoustem jsem naplnil další z levných per a vyzkoušel. Ano – funguje to. Ze všech tří variant asi nejpohodlnější způsob výroby vlastního „duběnkového“ – nebo přesněji železogalového inkoustu. Granátová jablka se povalují v obchodě.

Srovnání odstínů uvařených inkoustů: duběnky, žaludy, granátové jablko

Srovnání odstínů uvařených inkoustů: duběnky, žaludy, granátové jablko