Čtenářský deník
24. 02. 2010
Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A rychle
Následující řádky jsem napsal pro jeden časopis, ale nakonec v něm nevyšly. Bylo to ještě před peticí, před nikým nedrženým iPadem, atd. Prostě dávno... Ale některé věci mi vadí stále. Aspoň ho zrecykluju tedy tady:
Tak hned na počátku roku nám český literární internet nabízí šťavnaté sousto, v podobě článku Radima Kopáče Co číst? aneb Poznámka k jednomu pláči, který se objevil v
Dobré adrese 1/2010. Známý kritik a editor udělal krok ve své kariéře a ocitl se na úřednické židli na Ministerstvu kultury ČR v Odboru umění a knihoven, ze které nyní může rozhodovat o financích přidělovaných na provoz literárních časopisů. Abych řekl pravdu, pro toho, kdo sledoval jeho působení editorské atd., se asi nebude jednat o krok nepřekvapující, ale spíše očekávaný.
Polemicky pojatý příspěvek, obhajující snížení poskytované částky na provoz literárních časopisů, rozdělil časopisy na ty dobré a na ty špatné. A právě toto osobně považuji za chybu, byť jinde může mít i pravdu a dokonce s některými jeho tvrzeními lze snad i částečně souhlasit. Snahu ušetřit skutečně chápu, stejně tak i skutečnost, že to někomu bude vadit. Ale nemohu přejít skutečnost, že podobná kastující a škatulkující slova zaznívají právě z jeho úst. Připadá mi to minimálně pokrytecké, neboť si kladu otázku, zda by jeho dosavadní činnost byla natolik bohatá, kdyby na ni nebyly peníze z různých grantů atd. a kdyby nepsal do dotovaných časopisů. Prostě to na mne působí divně. Minimálně od ministerského úředníka. Již není kritikem, a to by si měl uvědomit.
Reakce, ta tento redakcí časopisu
UNI odmítnutý příspěvek, na sebe nedaly dlouho čekat, a tak v Britských listech byl zveřejněn text
Ministerské zastrašování Petra Štengla, šéfredaktora Psího vína, a na stránkách nového projektu Deník Referendum shrnutí
Jakuba Vaníčka Špatné literární časopisy jsou konečně známy. Výzkumy ukazují, že v případě novin by polovině čtenářů klasický tisk nechyběl. Možná je jen otázkou času, kdy to postupně přestane vadit i čtenářům literárních časopisů a přesunou se na web. Ale bylo by chybou, kdyby se stalo na základě donucení.
18. 02. 2010
Něco málo zbojnické romantiky
Pročítám Kuldovy Moravké národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry a s odstupem a se vší úctou ke Skácelovi a jeho
Pohádkám z Valašského království musím prohlásit, že originál je přece jen lepší. Nebo jen syrovější a méně učesaný? Možná.
Tady aspoň něco málo z mého přehrabování se v archivních rukopisech a z chystané regionální publikace literárního obrazu Bystřičky a Růžďky. První pro samé slovo kozař, druhé pro samotný obraz narušující zažitou zbojnickou romantiku.
Neviditelný zloděj – kozař
Ale byli zloději, co se dovedli udělat neviditelnými při krádeži. Říkalo se jim kozaři. – Šel člověk pěkně oděný cestou. Potkal jednoho zdejšího člověka a ptal se ho, šel-li by s ním, že se bude mít dobře. Že se však musí zavázat, kam přijdou, že bude mlčet. Ten slíbil. Vešli do jednoho kvelbu a celý jej vykradli. Obchodník nic nevěděl, ač seděl v tom kvelbě. Tak to provedli na monoha místech. Až přišli do jednoho místa, kde měl kvelb společníkův dobrý známý. Společník načisto zapomněl na slib, a přivítal se s obchodníkem. Bylo po kúzelné moci, už nic nemohli zebrat. Pán se pohněval a společníka propustil, že on takového potřebovat nemůže.
Neviditelný zbojník
I zbojníci se dovedli udělat neviditelnými. Zabili těhotnou ženu, dítko z ní vybrali a uřízli mu ručku s prsty. Šel-li zbojník krast, zapálil ty prsty jako svíčky. Hořely-li všecky ty prsty, bylo mu znamením, že všichni domící spí a krádež se mu povede. Potom šli krast už bezpečně.
13. 01. 2010
Nejlepší fotografický a nejlepší literární časopis roku 2009
Žebříčky populárnosti jsou vždycky ošemetné. Ale koneckonců, kde jinde bych měl prezentovat svůj názor než zde ;)
Shodou okolností je to pro mne jeden a týž časopis:
Host.
Po zániku časopisů PhotoArt a Magazínu Fotografie se portfolio časopisů smrsklo, a tak máme DigiFoto, FotoVideo, Digitální foto a PhotoLife. Větší část je věnována spíše technické stránce fotografie. Kapitolu samu pro sebe představuje pak PhotoLife, ale ten jsem si doposud ani přes výhrady (viz
http://blog.ondra.cz/2009/12/fenomen-karbusicky.html) nepřestal kupoval.
Za velkou chybu považuji, že se z těchto periodik vytratila fotografie, kterou lze označit za humanistickou. Tu mezeru z výše uvedených zatím nikdo pořádně nezaplnit. Řekl bych, že právě této oblasti fotografie se pravidelně věnuje asi jen literární časopis Host. Sice se jedná v jeho zaměření o okrajové téma, ale portfolia fotografů jsou přítomna v každém čísle. Takže pro loňský rok je v této kategorii pro mne vítězem právě on.
Tištěných literárních časopisů je víc. Někdo říká, že až příliš mnoho, ale já si myslím, že tak akorát. Čas od času má hluché číslo (místy i období) každý z nich (no jo, i do vlastních řad). Sice se snažím sledovat většinu vycházejících, ale je možné, že i tak mi něco možná uniká mezi prsty. Ale i tak, podělím se o svůj názor. Jsem letitým předplatitelem
Tvaru, ale letos jsem poprvé váhal jestli v tom mám opravdu pokračovat. No, nakonec jo, ale nevím nevím. Uvidíme v prosinci. Literárky a A2 také nejsou přesně to ořechové, co by odpovídalo mému vkusu, byť A2 beru čas od času na milost. Takže nakonec i tady pro mne vítězí Host, který je následován Souvislostni a Pandorou. Když se tak na to dívám, tak nějak konzervativní výběr. Ale co už.
26. 12. 2009
Moje kniha roku?
Tradiční anketu Lidových novin mám celkem rád. Malé srovnání toho, co čtou druzí a co by mi možná jinak uniklo je užitečné a přínosné. No, výsledek letošní ankety mne trošku překvapil. Samozřejmě, z druhého místa Sešitů mám radost, ale z prvního - ocenění Básní a Povídek Josefa Kostohryze - jsem byl překvapen. V paměti jsem to jméno měl, i pár básní od něj četl. Ale nějak si nevzpomínal, že by zaujaly. Jistě: o těžkém osudu žádná. Snad tedy o důvod víc po letech se vrátit a zkusit to znovu.
Ostatně právě k tomu mne vyprovokovala kniha, kterou osobně považuji za svou knihu roku. Ukázala, že s českou poezií to v uplynulém roce věru nebylo špatné. A donutila mne vrátit se k textům, které už jednou ležely na mém stole. Dovoluji si tedy upozornit na antologii
Nejlepší české básně 2009, kterou edičně připravili Karel Šiktanc a Karel Piorecký. Ano, už to tu bylo, v padesátých letech, později pokus v letech sedmdesátých. Nyní tedy znovu. A dobře. Už dlouho se mi nestalo, abych měl chuť nahlas kamarádům předčítat vybrané texty a už dlouho se nestalo, aby na základě právě slyšeného šli a knihu koupili. Pořádání antologií a výběrů je nevděčná věc. A i nyní jsem zaslechl hlasy, že by to šlo jinak. Určitě ano, ale pro mne je postačující, že jsem se na několika místech s editory zcela sešel. Na jiných místech mi připravili příjemné překvapení a že místo několika textů bych zařadil jiné, je docela přirozené. Ostatně, příští rok bude mít příležitost někdo jiný.
Zmínku si zaslouží také samotná úprava knihy, která je dílem Martina Peciny, autora typografických sloupků v časopise Host a blogu
Typofilos.
A tak na závěr aspoň jednu zařazenou ukázku, báseň
Radka Malého se sbírky
Malá tma. Tomu říkám angažovaná poezie par excellence. Mnohovrstvá. A cítíte ten smutek?
Prší a Češi opouštějí kempy
Čas plyne dvěma odlišnými tempy
Prší a Češi opouštějí kempy
Dvojhlavé karty, plastový nábytek
Na pláži leží odžitý zážitek
Smutní jak Srbové uprostřed Evropy
Bez moci, moře a Kosova Bez ropy
Zavála bríza Všecko uletělo
A má-li Balkán duši, má i tělo?
Kotorské kočky, hubené a plaché
značkují místa na mapách svým pachem
a kdyby Srbsko stokrát chtělo moře
dostane jenom jizvy Černé Hoře
Související:
Milan Děžinský: Nejlepší české básně
Ondřej Lipár: Nejlepší české básně 2009 - záznam ze křtu knihy
Fleuron.cz (Martin Pecina) - autor obálky a typografické úpravy knihy
18. 12. 2009
Kulturní noviny v bodě nula
Tak i ke mně se konečně dostaly
Kulturní noviny (nulté číslo je zde ke stažení v PDF) spojené s lidmi z předoranžovách Literárních novin. Jedná se o nulté číslo, které je dostupné zdarma. Kde všude a jak probíhá distribuce nevím. Jedná se o projekt dříve dostupný na adrese
http://polemos.cz , který jsem tu už někde v minulosti zmiňoval. Vydávání má zajišťovat stejnojmenné a otevřené družstvo vydavatelů. Ostatně jak stojí v tiskové zprávě:
„Cílem projektu je vytvoření celostátní sítě družstevníků a předplatitelů v čele s šéfredaktorem Jiřím Plockem, kteří mají zájem vytvořit základnu pro vydávání takto koncipovaného kulturně-politického týdeníku v papírovém formátu.“ Ale proč ne. V tomto ohledu držím palce.
Uvidíme, kam se posune projekt ve fázi od nultého čísla k ostrému startu. Záměrně příliš nechci komentovat obsah tohoto pilotního speciálu. Ale jsou tu zajímavá jména a zajímavé texty. Hmm, člověk by až řekl „patočkovské“ Literárky prvního období.
Ale osobně mám výhrady ke zvolenému designu. Zbytečně lehce manýristický (zde mám na mysli zaoblený roh u obrázku, písma pro tento formát bych také volil jiná. V tomto ohledu za nejorignálnější stále považuji úpravu čtrnáctideníku
A2, která je sázena písmy písmy
Botanika Františka Brousila a
Andulka Františka Štorma. (Na druhou stranu - jeho písma mám rád, ale někdy je jich u nás příliš.)
Ale jinak díky za tuto aktivitu. Prostor pro podobné periodikum zde určitě je.
Související:
http://www.brnopolis.eu/2009/11/kulturni-noviny-jsou-tu-alespon-nulte.html
http://artalkweb.wordpress.com/2009/11/22/budou-vychazet-kulturni-noviny/
Posláno 18. 12. 09 v 05:00
Čtenářský deník •
(0)
Komentáře •
Trvalý odkaz
23. 11. 2009
Četba staré knihy o knihách
Mám jednu zvlášť oblíbenou, kterou jsem náhodou kdysi koupil v antikvariátu za neobyčejně dobrý peníz (nedávno jsem ji viděl prodávat za devět stovek, což bych teda asi nedal). Snad jako každý knihomol mám víc takových úlovků, o tom snad také někdy. Napsal ji
Zdeněk Tobolka, jmenuje se
Kniha - Její vznik, vývoj a rozbor a v roce 1949 ji vydalo nakladatelství Orbis. Příjemné je, že ani po padesáti letech kniha neztratila nic ze své čtivosti. Beru ji do ruky opakovaně a často si listuju její bohatou obrázkovou přílohou. Jako základní zdroj informací o historii knihy, byť některé uváděné informace byly časem poopraveny, slouží výborně. Vlastně mám dojem, že z těch několika málo českých knih věnovaných dané problematice ji předčí pouze
Encyklopedie knihy, což je ale ovšem jiný macek.
Také samotný životopis autora je zajímavý. Vlastně až donedávna jsem nějak přehlížel, že se jednalo o poměrně známého politika.
Související:
http://www.nkp.cz/o_knihovnach/konsorcia/skip/Bull01_28.htm
http://www.ikaros.cz/node/2028
Posláno 23. 11. 09 v 15:00
Čtenářský deník •
(1)
Komentáře •
Trvalý odkaz
27. 06. 2009
Čtenářský deník: Dimitru Ţepeneag - Hotel Evropa
Nedávno rumunský prozaik a překladatel
Dimitru Ţepeneag pokřtil na veletrhu na stánku Rumunského institutu překlad své knihy
Hotel Europa. Zrovna na tuto knížku jsem byl natěšený i proto, že jsme v minulosti v
Textech otiskli ukázku z chystaného překladu Tomáše Vašuta. Ale asi jsem se těšil moc. Kniha je přeložená dobře, hezky vysázená, velmi hezky vypravená, bez zjevných chyb, v tomto ohledu žádné výtky. Ale zatímco dřívější ukázka se mi líbila a vyvolala očekávání, jako celek mne už zaujala méně (
popis děje). Několik opravdu dobrých scén na udržení mé pozornosti po celou dobu čtení tohoto poměrně rozsáhlého románu to nestačilo. Téma Evropy, jejího středu, její rozpolcenosti, rozdělenosti, slučování a nomádství obyvavatel mne sice zajímá, ale spíš než formě románu dávám přednost esejistickému vyjádření. Ano, stále mám rád
Kroutvorovy Potíže s dějinami.
Hotel Evropa není špatnou knihou. Dovedu si i celkem přesně představit čtenářskou skupinu, které se bude opravdu líbit. Ale pro mne bude mít tento Ţepeneagův román spíš osobní pečeť Tomášova přátelství. A pak také budu mít na paměti, že na redakci se podílela má sousedka Jaroslava Křenková. Svět je malý, Evropa zvlášť.
16. 05. 2009
Z čtenářského deníku: Bůh – můj bližní
Dnes žádná próza, poezie, ani časopisy. Byť ani tyto knihy jsem v poslední době nezanedbával. Na rovinu přiznávám, že kdybych knihu
Bůh – můj bližní (vydal
Mlýn) nedostal od jejího překladatele Martina Féra, jinak faráře našeho
evangelického sboru a mého kamaráda, byla by pravděpodobnost, že po ní sáhnu celkem malá. Takto se konalo příjemné překvapení. Tyto základy evangelického katechismu jsou napsány a podány ve velmi moderním a srozumitelném duchu. Tak nějak jsem si při jejich čtení uvědomoval, že byly opravdu napsány někde jinde než u nás a že vychází i z jiných kulturních tradic. Bez uzardění mohu doporučit všem zájemcům o základní otázky víry, ať věřícím či nevěřícím.
A byť s výše uvedenou knihou souvisí následující jen okrajově, zainteresovaným doporučuji k četbě články
Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven? a
Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven? - podruhé.
Že by určitá snaha o návrat ke kořenům a konfrontace obrodného procesu zdola a tradicionalismu shora?
24. 03. 2009
Nabírající na síle
Při pohledu na první tři letošní čísla časopisu
Host může mít čtenář radost. Nejenom s postupně narůstajícího počtu stran (112, 132, 136) a tedy z minimálně narůstající síly hřbetu, ale především z celkové proměny Hosta. Když už je po ní, rozuměj po té loňské, tak už můžu zakřepčit radostně na jejím rovu. Neseděla mi. Tedy hlavně ty obálky. Já těm počítačovým kolážím ne a ne přijít na chuť. A tak pokaždé, když na mne vybafla nová obálka
Miroslava Huptycha, jinak autora mé oblíbené sbírky Názorný přírodopis tajnokřídlých, byl jsem otrávenější a otrávenější. Nic proti kolážím, v Kolářově pojetí je mám rád a moc, ale tady mi to nějak vadilo. Literáti v křeči.
Proto jsem novou podobu časopisu přijal s povděkem. Trošku se zmenšil, trošku zúžil, trošku proměnil obsahově. Zmizela lesklá obálka, změnila se typografická úprava, byť určitá návaznost zde zůstala. (V této souvislosti odkazuji na článek Martina Peciny
Typografie převážně svépomocí, který vyšel jak v Hostu 1/2009, tak na autorově blogu Typomil.) Ale hlavně jakoby redakce nabrala s proměnou i nový dech. Ve všech třech číslech mne toho zaujalo víc, ne jen ojedinělosti. Pravda, žádné "zásadní objevy" se nekonají, ale proč taky. Solidně odvedené řemeslo a vyrovnaná a netuctová náplň také stojí za zmínku. A minimálně na poslední číslo věnované vztahu české literatury a exilu stojí za to upozornit jmenovitě. Listoval jsem si nedávno těmi několika čísly Svědectví a Proměn a prostor na znovuobjevování tu stále existuje.
A jako pravidelný čtenář většiny části českých literárních časopisů ještě musím zmínit následující výzvu
Záleží Vám na osudu kultury v České republice? na stránkách Tvaru.
09. 03. 2009
Z čtenářského deníku: Yveta Shanfeldová
Nový týden se má začínat něčím příjemným. Je radost, když tomu tak je. A dnes teda ano. Ve schránce nová sbírka Yvety Shanfeldové
Místo nedělí vydaná Martinem Stöhrem jako dvanáctý svazek edice MAPA. Čtu a ze čtení mám radost. Přečtěte si také.
SKOROZRAK
V přízemí piju vodu.
Pak sejdu dolů
do skorosklepí,
do podlouhlé tmy.
U kuchyně
lampa nad schůdkami.
Počítače v černé noře
blikají, venku flámujou cikády.
Podlouhlou tmou
rozsvěcuji, a
pár kroků zpět.
Pak zhasínám nad schůdky
a zálohuji do skorosklepí.
05. 02. 2009
Vladimír Mlynář: Kosta
Kde jsou ty časy, kdy šéfredaktorem Respektu býval Vladimír Mlynář? Zajímalo by mne, jak s odstupem doby hodnotí svůj vstup do politiky a výstup z ní. Potěšující je Mlynářův návrat k řemeslu původnímu: žurnalistice. Sice jsem o knížce Kosta, vydanou vloni Respektem, věděl, ale asi bych si ji sám nekoupil. Knihy rozhovorů nepatří k mému oblíbenému žánru. Ale když mi ji kolega nabídnul, neodmítnutl jsem. A dobře jsem udělal, byť mi jméno Kosta víceméně nic neříkalo. Zvraty skoro celého dvacátého století (krom první světové) pěkně na dlani, v jednom osudu (deportace, koncentrák, KSČ, emigrace, zahraniční úspěch, návrat). No, tolik nakupeného pragmatismu aby jeden pohledal, říkal jsem si v mnoha okamžicích. Ale na druhou stranu nelze neocenit přímé odpovědi i na nepříjemné otázky. Jak VM říká, jsou to ty, které nepoložil svému otci. Pozadí současné politické a kulturní scény s obeznámeným vhledem. Byť ne veselé čtení, rozhodně doporučeno.
Metropolislive: Kosta
Lidovky: Upřímně o nesnadné minulosti
17. 12. 2008
Čtenář poezie: Tatjana Gromača
Jirka Hrabal se nám nějak rozpřekládal, a tak krátce po vydání povídek Sarajevské Marlboro Miljenko Jergoviće je tu s novou knihou. Tentokrát se jedná o básnickou sbírku chorvatské autorky Tatjany Gromači Něco není v pořádku (vydalo Periplum, 2008). Její básně můžete znát z Aluze i Textů. Kniha mohu doporučit.
Vzhledem k všeobecně dobré náladě všude kolem, jsem se rozhodl vybrat následující ukázku.
Holka, která je v prdeli
Odchází ráno, vrací se chvíli před televizními zprávami.
Západní pracovní doba.
Dlouhý černý kabát, šedé světlo na tváři.
Vlasy zastrčené za uši.
V její schránce není nic
kromě reklam na bezplatný rozvoz pizzy
a účtů za vodu a topení.
Odemyká dveře, hází věci na zem.
Myje si obličej, a když se utírá měkkým froté ručníkem,
dlouho se dívá na svou tvou tvář v zrcadle.
Obléká si staré ošuntělé tepláky a sedá si před televizi.
Ohřívá si jídlo od včerejška.
Dívá se oknem, čistí si zuby.
Konečně jde spát.
25. 05. 2008
Čtenář písmenek
Dnes drobné poznámky nad přečtenými knihami i časopisy pohromadě.
Tak Psí víno má novou grafiku a typografickou úpravu. Změna k lepšímu. Duch otce zakladatele se stejně vytratil a grafika byla současnému obsahu na obtíž. Číslo předchozí mne příliš nezaujalo, to aktuální je lepší. Časopis se opět věnuje poezii, tak jak má ve svém mottu, a opět je doprovázen malou básnickou sbírkou. Jen škoda pro autory, že tyto přílohy nemají vlastní ISBN.
Květnový HOST je věnovaný rozhovorům. Já nevím, ale ta tematická čísla mne moc neberou. A když si tak uvědomuji, tak ani ty fotokoláže letošního ročníku. Loňský, portrétní, se mi zamlouval víc.
Aktuální Tvar přináší především rozhovor se Štefanem Švecem, který je reakcí na jeho článek Krize české literatury (viz i můj sloupek z čísla předchozího zveřejněný níže). Z celého dlouhého textu je zajímavý vlastně hlavně ten moment, kdy Štefan Švec diskutuje v souvislosti s oceněním Jaroslava Seiferta s Boženou Správcovou o tom, že v české literatuře by aktuálně nebylo Nobelovu cenu za literaturu v podstatě ani komu udělit. Božena sice hned uvádí několik možných kandidátů, ale s nimi tedy nesouhlasím (např. Matoušek). Sice mne potěšilo, že Štefan nakonec jmenuje mého oblíbeného Jiřího Drašnara, ale asi i tady by to bylo přestřelené. Ostatně: jaké jsou vaše tipy, komu by se aktuálně v Čechách dala udělit Nobelova cena? Je vůbec komu?
Čekám na poslední Weles věnovaný severu, v pátek dorazil do knihkupectví.
A něco ze zákulisí: sice to není žádný fofr, ale na Aluzi i Textech se aktivně pracuje. Jako malý bonus lze u Aluze stáhnout jednová číslo ročníku 2007 jako samostatné dokumenty v PDF.
http://aluze.cz/pdf/aluze_2007_01.pdf
http://aluze.cz/pdf/aluze_2007_02.pdf
http://aluze.cz/pdf/aluze_2007_03.pdf
Z posledních knih, které dorazily nebo jsem si koupil a které jsem aktuálně dočetl, toho za zmínku ani příliš není. Stanicí Tajga potěšila Petra Hůlová, po předchozích knihách, které mne spíš otrávily, je to opravdu velmi příjemné překvapení. Z koupeného mi radost udělaly Márquezovy povídky Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce. Ale Odeon, který je vydává, už méně. Ta cena za tak řídkou sazbu je trochu přemrštěná. Ony by tři čtyři svazky povídek klidně mohly vyjít v jednom svazku. Ale ti zbývající čtenáři se musí podojit pořádně. Ale z obsahu radost mám.
04. 05. 2008
Dvě
Jedny z posledních dvou knih spolu obsahově ani nějak nesouvisí, přesto je spojuji dvě skutečnosti. První: nedaly se sehnat. Druhá: vyšly v netradiční úpravě. O Topinkově knize bylo napsáno dost, ale rozřezávání archů si asi užívám o něco méně než ostatní. Přece jen nerozřezaných knih z antikvariátů jsem měl dostatek, navíc jsem rozřezával všechny svazky kdysi sešitově vydávaných biblických konkordancí. Ale potěšilo, hlavně obsah. Štikovu knihu jsem nakonec musel zajít koupit do skanzenu. Jinde na ni né a né natrefit. Přece jen by mi v mé sbírce regionálií chyběla.
Takže doporučeny obě.
08. 04. 2008
Čtenář poezie: Jan Němec
Báseň pochází se sbírky První život a vydalo ji v loňském roce nakladatelství Větrné mlýny.
* * *
rozdaný jsem
jako karty kolem stolu
v okolních životech
prý slova jsou vykládaná
v postupných řadách
život: postupná srdce…
život: postupné kříže…
ach
piky piky na hlavu…
jak žiletka v rukávě
schovaná karta poslední:
srdcová dáma
na zavření
jakoby právě to nedalo se s každou
Odjinud: Vážený pane Štolbo,...
