Čtenářský deník
18. 04. 2013
Přežrán severskou detektivkou
Já to těm nakladatelstvím, hlavně teda Hostu a Knize Zlín, přeju, ten úspěch s detektivními příběhy severských autorů. Aspoň pak mají možnost vydat i nějakou knihu jinou. Ale stejně musím říct, že už jsem zasycen a přesycen. Přečetl jsem jich dost a víc už asi nebudu. Nebere mne ani Jo Nesbo, byť je hvězda mediální. Až na jeho poslední knihu jsem stejně už přečetl všechny. (Ostatně Olga Biernátová odvedla na propagaci autora pořádný kus práce.) Mám prostě pocit kocoviny, jako když to přeženete s nepříliš dobrým pitím.
Detektivky jsou v naprosté většině spotřební a oddechové čtení, co si budeme nalhávat, takže takto k němu nutno přistupovat. Málokterá nabídne víc. Nicméně, na většině těch děl aktuální severské vlny, až na výjimky, mi vadí pocit podprahového podbízení se čtenáři. Zápletky také nejsou nikterak nové, spíš jen zbytečně krvavé a rádoby šokující. Jazyk se přibližuje filmovému, oko kamery vládne. Snad se už přímo počítá s televizní či filmovou adaptací. Ale ztratilo se cosi z literárnosti a vše se ukazuje. Vizuální stránka, tedy barvité a detailní popisy jsou nutné, co na tom, že jsou prvoplánové a příběh zpravidla příliš nikam neposunují. To, že jsou to dost konstrukty přitažené na vlasy, bych snesl. Ale pořád jsou ty příběhy podivně rozkročené mezi klasickou detektivkou a pulpem. Tak nějak na půl cesty. A to už nemluvím o absenci humoru. Módní vlna, ze které také zbude jen pěna dní. Tož pro tuto chvíli dočteno. Nero Wolfe rules!
29. 03. 2013
Čtenář poezie: Zdeněk Volf - Až na poslední pohled
Zdeněk Volf (2012)
Na novou sbírku Zdeňka Volfa jsem se těšil. Věděl jsem, že má vyjít, některé básně znal ze
čtení a některé jsme vydali i v
Aluzi. Vyšla v nakladatelství
Barrister&Principal v příjemné grafické úpravě. Přesto jsem byl včera v noci po jejím přečtení překvapený a zaražený. Tím pocitem smutku a tíhy, který na mne z ní dolehl. Takový kompaktní balvan modrého smutku, který mne zalehl, ani ne pískovec, možná trochu žula. Blues, blues čehosi těžko uchopitelného, zahlcujícího, přesto plné víry a naděje. Vladimír Novotný na záložce konstatuje, že ZV vyzrál a zaslouží si pozornost. Souhlasím, vím to už delší dobu.
K dnešnímu končícímu Velkému pátku a Velikonocím čtení velmi vhodné.
MĚL BYCH
Zúčastnit se nedělního odpoledne
na farnosti. Podpořit verši
vernisáž umělců malujících ústy.
Básníku Tomáši Mazáčovi přispět
na popelnici. Raději před zákonem
než před tebou dodržovat rychlost v obci.
Nezapouštět v stáji, kde si utrpením zvířat
ulehčují práci. Přimlouvat se za souseda,
jehož samota k nám provlhává zdmi.
Zůstávat s tebou na zahradě do tmy.
27. 03. 2013
Čtenář časopisů: Výčepní list
Když jsme minulý týden seděli s překladatelem a básníkem Jiřím Červenkou ve ValMezu U Zvonu, netušil jsem, že jeho příslib bude splněn tak brzy.
Jiří Červenka
Dnes jsem tedy ze schránky vytáhl obálku s čísly Výčepního listu, půlročníku, který vydává Rodinný výčep v Přibyslavi. Toto „všestranné periodikum příležitostné“ vycházejí již od roku 2000! A až doposud se se mnou v našich východních krajinách míjelo. Což nevadí tomu, abych z něj neměl podobnou radost, jako z Pasteveckého almanachu před časem. A koneckonců je dobře, že internet o tomto periodiku trousí spíše jen zmínky. Veskrze pochvalné. Není divu, opět je je to periodikum se svou tváří, dobrým obsahem a pěknou grafickou úpravou a velkým počtem fotek. Prostě potěšilo.
Související:
http://www.novart.cz/cs/vycepni-list.html
http://abart-full.artarchiv.cz/dokumenty.php?IDdokumentu=87305
24. 02. 2013
První a poslední: Michail Arcybašev - Dělník Ševyrev
http://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Petrovi%C4%8D_Arcyba%C5%A1ev
17. 02. 2013
Pastevecký almanach 1
Nestává se mi příliš často, abych nějaký almanach přečetl od prvního písmenka do posledního. Tady u to ho se mi to stalo. Když už ty úvodní a citace z Arkádských svitků (Až nebude pastýřů, nebude stád. / Až nebude stád, nebude světa. / Až nebude světa, nebude člověka. / Smrt pastýřů bude i smrtí člověka. (Vilenthius. Arkádské svitky)) jsou archetypálním připomenutím, na které pak navazuje Pastýřský manifest. Více než sto čtyřicet stran zmenšeného formátu A4 na jedno téma. Z různých úhlů, v různých souvislostech. Texty nečekané. Od těch věnujících se pasteveckým psům a rituálnímu porážení zvířat v islámské kultuře (na českém příkladu) až ke guerillovému pastevectví ve městech, k souvislostem mezi valašským pastevectvím a zbojnictvím, k pasteveckým hudebním nástrojům a nechybí ani texty literární. K tomu bohatý výtvarný a fotografický doprovod.
A ještě jedna věc stojí za zaznamenání. Almanach se hlásí „k vizi svobodné tvorby vycházející z principů D.I.Y. a undergroundové tradice. S hrdostí prohlašujeme, že v Pasteveckém almanachu není ani jedna reklama a že se na žádném kroku v procesu tvorby nepodílel ani jeden státní úředník.“ Ano, i tak se stále dá.
Kde almanach seženete? Nevím. Z tiráže jsem se nedozvěděl. Tak snad jen kontaktní email:
..
Prostě přečteno s radostí.
13. 11. 2012
Dvě knihy o kultuře obrazu
Poslední dny trávím nad knihou Jaroslava Anděla - Myšlení o fotografii I. (Průvodce modernitou v antologii textů) (
NAMU 2012). Kdybych náhodou nedávno nesledoval v televizi literární pořad 333, tak by mi možná tato komentovaná antologie textů z dějin myšlení o fotografii unikla. Jsem rád, že se tak nestalo, neboť pro mne osobně se jedná o jednu ze dvou knih věnovaných vizuální kultuře, které mne v poslední době víc než příjemně překvapily. Tou druhou zmiňovanou je Úvod do vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa (
Academia 2012). Ten se světu fotografie věnuje podstatnou také, ale jen zčásti.
Posun od kultury slova ke kultuře obrazu je poměrně zřetelnou a stále sílící tendencí a na nedostatek vizuality si rozhodně stěžovat nemůžeme. Spíše jsme obrazy a barvami zahlceni. A myslím, že toto zahlcení bude ještě sílit. A pokud se chceme ve viděném i orientovat, pak právě tyto dvě knihy by tomu mohly napomoci, byť každá dokumentuje něco trochu odlišného.
Mirzoeff nabízí opravdu komplexní pohled na dějiny vizuality včetně historických souvislostí. Vzhledem k rozsahu publikace a jejímu názvu jí nelze vyčítat, že je úvodem. Prostě velmi slušný úvod do vizuálních studií a vizuální kultury, který je v sedmi dále členěných kapitolách doveden až do současnosti. Univerzální publikace nejen pro studenty umění, mediálních komunikací a příbuzných oborů, ale své zde najdou i pracovníci z oblasti marketingu a reklamy. Byť některá sdělení bych vnímal s rezervou či nadsázkou, třeba onu dataci v názvu kapitoly Věk fotografie (1839–1982).
Zaměření Andělovy antologie je užší a koncentrovanější, a to právě na průřez dějinami myšlení o fotografii. I ona nabízí jak historický kontext, tak přesahy. Takže se zde nejprve vracíme k počátkům snah o přesné zachycení reality, k počátkům perspektivy, okouzlení camerou obscurou. Posléze ke konfrontaci s malířstvím atd.
Navzájem se mi při čtení tyto dvě knihy výborně doplňovaly. Pro mne je v tuto chvíli přínosnější Andělova antologie, protože zaplňuje prázdný prostor, který zde v posledních letech byl. Ale je také možné, že mi prostě jen publikace podobného typu unikla. Přesto, vizuální kultuře obecně je věnováno více publikací, z poslední doby je do třeba o něco rozsáhlejší kniha Studia vizuální kultury (Marita Sturken, Lisa Cartwright; Práh 2010 – ale Mirzoeffově bych zde dal asi přednost) nebo právě edice
Vizuální studia nakl. Academia.
Nicméně Andělova kniha se mi líbí natolik, že zvažuji ji asi uvedu i v tradiční anketě Lidových novin. Takže teď se už jen můžu těšit na druhý díl, protože tento se uzavírá surrealismem.
06. 09. 2012
Čtenář poezie: Richard Podaný - Špásmo
Básnických sbírek, u kterých by se člověk mohl smát není mnoho, ale v padesáti letech vydaná prvotina Špásmo (
BB art 2012) známého překladatele Richarda Podaného mezi ně patří. Pro milovníky nonsensů jako dělaná. Vtipná, chytrá. Prostě potěšila. Takže dvě krátké, literární, na ukázku. Více pak třeba v recenzi
Literárních novin. (Také příští Texty by měly přinést recenzi na tuto sbírku.)
BLAKE
Tygře, tygře planoucí
V lese za Olomoucí
Kdo to vlstně udělal,
Že ses takto jasem vzňal?
Čí zlá ruka mohla vzít
Benzín a tě pokropit?
E. A. POE
Jednou ku půlnoci, maje
toho dost a uvadaje
v tkáni, která bezkrevná je
vzdor pilulce nákladné
zhnusen pravím: „Je to v pekle.
Marno křísit, což je změklé.“
Spíše smutně nežli vztekle
Lenora dí: „A víckrát ne?“
04. 02. 2012
Čtenář časopisů: Východní Morava
Nový časopis potěší takřka vždycky, zvláště pokud se dá nulté číslo získat zdarma. Ale celý týden na něj ne a ne narazit. Až včera. Absolvoval jsem tedy před pravidelným pátečním posezením U Magistra cestu mrazem do vsetínského státního archivu pro výtisk Východní Moravy, nového historického časopisu s podtitulem Dějiny – lidé – krajina. (Vzhledem k předpokládané roční periodicitě se jedná spíš o sborník.) Vydává Moravský zemský archiv v Brně společně s archivy v Kroměříži, Uherském Hradišti, Vsetíně, Zlíně. Moderní a přehlednou grafickou tvář dal časopisu Zdeněk Macháček (mj. revue Prostor Zlín, pokud se nepletu) a více než dvě stě stran přináší dost zajímavých příspěvků, např. třeba studie Zdeňka Pokludy Zapsáno v listinách – poznámky k počátkům obcí na východní Moravě, některé obce
překvapila studie Tomáše Borovského věnovaná založení vizovického kláštěra. Z bohatého obrazového materiálu stojí za zmínku např. fotografie Josefa Sudka nebo faksimilie zakládací listiny firmy Baťa. Prostě dost čtení. Číslo vyšlo v realistickém nákladu 600 ks a je k dostání ve výše uvedených archivech. Odpovědným redaktorem časopisu je David Valůšek, ředitel zlínského archivu.
22. 12. 2011
Čtenář poezie: Petr Hrbáč - Jak plyne čas
Té knize
Petra Hrbáče vydané v edici
Srdeční výdej jsem se vyhýbal. Nejprve jsem do ní letmo nahlédl. Zaujala především obálkou (s kruhovým výřezen podbarveným rudou, který ihned připomene japonskou vlajku), ale do čtení se mi nechtělo. Několik týdnů ležela na stole. Pak jsem ji zařadil do knihovny. Ale vzhledem k tomu, že jsem na zmínky o ní a ukázky několikrát narazil, tak jsem ji nakonec otevřel znovu. A Hrbáčova fascinace Japonskem, jeho kulturou, písmem si mne nakonec přece jen podmanila. Po takřka sto letech by česká poezie snesla nového Konstantin Biebla. Myšleno možná trochu s nadsázkou, ale zas ne tak úplně.
Horší je, že mi stále při čtení něco vadilo. A částečně to byla právě ta fascinace Japonskem, která do veršů prosakuje nejenom v reáliích (včetně vysvětlivek), ale i v přepisu japonštiny latinkou i typickým znakovým písmem.
Sbírka stojí za přečtení. Už jen pro to, že je zajímavé sledovat zralého básníka, jak se vkořeňuje do jiného kulturního světa.
KONPIRASAN
Křivé bambusy mósó
v prudkém úbočí hory
smrkají černé blesky
vzniklé tím, že slunce
lhostejně tříská
do laku taxikářských
toyot.
Byl by to snad pouhý sen,
ale moje kolena si dobře pamatují
masu schodiště,
po němž jsem stoupal
ke svatyním
vzrůstající jenom pomalu
do hlediště hory.
Další autorovu fascinaci můžete sledovat na jeho botanických stránkách
http://rostliny.nikde.cz
25. 10. 2011
Čtenář časopisů: Kontexty, Protestant, Kulturní noviny
Poslední dobou mne zaujala dvě periodika. Svým způsobem si jsou blízká, na druhou stranu představují určitou opozici. A ani jedno není přímo literární, možná, že ku prospěchu věci.
Prvním je brněnská revue
Kontexty, která vznikla sloučením Střední Evropy, Proglasu a Revue Politika. Z každého nového čísla mám radost, čtu s radostí. Exkluzivní revue s barevnou výtvarnou přílohou, která by neměla být přehlížena a u které mne zaráží pouze to, že se o ní tak málo mluví. Aspoň tedy v kruzích literárních jsem toto nepozoroval. Přestože zde najdeme i známá jména z literatury a literární část je kvalitní. Oceňuji však především skutečnost, že jsou zde články se širším záběrem a přinášející i podrobnější dobové souvislosti (portrét Majakovského, Picassovo levičáctví). V dobrém slova smyslu konzervativní a vyvážené médium, u kterého zaplacená stokoruna nemrzí. Obsah to prozatím vždy vyvážil.
Druhým periodikem je
Protestant. Tento nezávislý měsíčník vycházející na novinovém papířu, v přehledné a strohé typografické úpravě vydává nakladatelství
Eman.
Nebojí se pustit ani do ožehavých témat, která rozdělují společnost. Patří mezi ně diskuze okolo skupiny bratrů Mašínů nebo jen na technickou stránku věci osekaná sexuální výchova ve školách, nebo rozdílný postoj katolické a evangelické církve k
Gay Pride . Obzvláště příspěvky diskuze k bratrům Mašínům ukazují, jak je společnost rozdělená v názoru na jejich činnost a jak hluboký to příkop je. Za přečtení stojí i kázání Marka Zikmunda na pohřbu Milana Paumera, jejich soudruha ve zbrani. (A ať se tak nějak vymezím: já osobně je za hrdiny nepovažuju. Medaile nemedaile.) Při čtení posledních dvou ročníků Protestanta jsem si uvědomil snad jedinou věc, kterou u Kontextů postrádám: jistou absenci veselí a humoru. Ten na stránkách Protestanta nechybí. Registrovaným uživatelům je pak nabízena možnost stažení čísla pro elektronické čtečky, a to v obou nejrozšířenějších formátech EPUB a Mobi.
U obou periodik jsem měl naštěstí ten dojem, že nejsou „jaksi postradatelná“, což je pěkná formulace, kterou jsem si vypůjčil od Martina Stöhra z jeho krátkého rozhovoru s Jiřím Plockem o
Kulturních novinách v posledním čísle Hosta. Je pozitivní, že jak Kontexty, tak Protestant mají svou tvář. Kulturní noviny ji zatím hledají, sice se číslo od čísla zlepšují, ale jestli to v konkurenci Literárních novin, A2, ale též Tvaru a jiných bude stačit se teprve uvidí. Poctivě jsem přečetl všechna čísla. Ale musím přiznat, že prozatím bez nějakého výrazného nadšení. V posledním čísle potěšila Literární příloha a asi to bylo doposud číslo nejlepší. Chybí mi zde razance, se kterou vznikla např. A2. Obecně se o Kulturních novinách moc neví a zatím se ani nezviditelnily nějakým tématem, na propagaci peněz asi také nezbývá. Nicméně, přes vznášející se stín pochybností, projekt družstevních novin je sympatický, takže držím palce.
21. 07. 2011
Erbenovy oslavy?
Ať byly loňské oslavy Máchova výročí jaké také, přece jen nějakou odezvu nalezly. Na oslavy Erbenova výročí narození už ale nevybylo. Obec spisovatelů postupně projedla svůj majetek, podrobně popsáno např. v posledním předprázdninovém Hostu. A nikdo jiný se k tomu, aby připomenul tuto významnou osobnost, nemá. Jakoby měl Erben zůstat ve stínu. Také davové nadšení z F. A. Brabcovy Kytice, které mne naštěstí ani v období kulminace nepostihlo, již vyprchalo. Ale pravda, do listopadu ještě nějaký čas zbývá.
Naštěstí nezapomněli všichni a nakladatelství Práh připravilo nové, již stoosmdesáté, vydání slavné
Kytice. A tak je tu nová interpretace textu, tentokrát díky kolážím
Miroslava Huptycha.
Miroslav Huptych
Ten za jejich základ zvolil dobové materiály. A dobře udělal. Díky stylizaci i konfrontaci jednotlivých částí zůstává dostatečný prostor pro vlastní fantazii. Ilustrace tvoří svébytný doprovod.
K dostatečně známému textu se vyjadřovat nebudu. Grafická úprava z dílny grafického studia
Redesign se povedla.
Jen podotknu, že tvoří řadu s jinou Miroslavem Huptychem fotomontážemi opatřenou knihou Milovníci knížek.Tu sestavil společně s Jiřím Žáčkem a v loňském roce ji také vydal Práh.
Když to shrnu: toto vydání patří k těm nejpěknějším. Takže pokud Kytici náhodou v knihovničce ještě nemáte, důvod ke koupi by tu zcela jistě byl.
Škoda jen, že není nově vydáno také něco dalšího.
Související:
ÚČJL – Literatura ke stažení – ERB
Odkazy na Erbenovo dílo na Wikisource
22. 06. 2011
Kulturní noviny na startu
Minulý týden jsme se dočkali dlouho očekávaného pravidelného zahájení vydávání
Kulturních novin. Bylo to dlouhé
čekání, ale tým pod vedením Jiřího Plocka svůj záměr prvního mediálního družstva snad zdárně dotáhl k prvnímu milníku a zahájil vydávání nového periodika s podtitulem
První družstevní list pro společnost, politiku, vědu a umění. Čtrnáctidenník zahájí svou činnost prázdninovými dvojčísly, pravidelně pak bude vycházet od září. Avizovaná cena je 29 Kč za vydání, v předplatném pak 25 Kč.
Nový titul to nebude mít lehké. Humbuk okolo převzetí Literárních novin, který mu svého času mohl pomoci, již odezněl, mediální zájem je prozatím malý. Literární noviny si tu svou udržely. A daří se jim přinášet jak zajímavá jména, tak i zajímavá témata, byť ne vždy v každém čísle.
Kulturní noviny si svou čtenářskou základnu budou teprve muset vybudovat. Nebude to nic lehkého. To, co může přitáhnout, je zvolený model družstva. Může být zajímavým. Ale také nemusí. Bude záležet na členech, získaných financích. Otázkou je také distribuce. Stačí se podívat na stávající situaci. Dvakrát se titul neprodá a potřetí ve stánku hledáte marně. A předplatit si titul?
Abych řekl pravdu, u prvního regulérního čísla jsem (vzhledem k čekání)očekával nějaké výraznější příspěvky, o kterých by se dalo diskutovat a které by vyvolaly širší ohlas. Ty jsem zatím nenašel. Ale na druhou stranu – nebyl jsem ani zklamán.
Pokud se mi něco nepozdávalo, tak zvolené písmo. Dal bych přednost nějakému se silnějšími tahy, za normálních okolností asi postačí, ale třeba v autobusu se mi četlo špatně. A dále mi trochu vadilo, že článek na titulní straně neobsahuje odkaz na pokračování a pokračování na úvodní část. Ale to jsou jen dětské nemoci, které snad pominou.
Na nové noviny se těším. Uvidíme, jak se jim bude dařit.
šéfredaktor Jiří Plocek
06. 06. 2011
Martin Pecina: Knihy a typografie
Minulý týden byl na úlovky bohatý podobně jako ty předchozí a nových knih se sešlo hned několik. Jednou z nich je i mnou očekávaná nová kniha
Knihy a typografie Martina Peciny. Vyšla jako
500. publikace nakladatelství Host. Těšil jsem se na ni a o víkendu ji dočetl.
Vzhledem k tomu, že mám přečteny všechny autorovy příspěvky publikované v
Hostu, případně v
Typu, a stejně tam mám pročten i jeho
blog a příspěvky věnované typografii a knižní úpravě, tak musím konstatovat, že pro mne obsah knihy nebyl žádným překvapením. Autor sice dřívější texty přepracoval a rozšířil, nicméně gró zůstává. Což tedy není žádná výtka, jen konstatování. Důležité je, že jsou nyní pohromadě a vydány knižně.
Díky tomu, že v této oblasti vychází minimum původních publikací, tak zcela jistě se dočkáme podrobnějšího zhodnocení publikace i na stránkách příslušných odborných periodik, případně serverů.
Z mého pohledu se jedná o příjemnou knihu, kterou lze zcela jistě doporučit. Vhodně doplňuje
Praktickou typografii Pavla Kočičky a Filipa Blažka. Autor kombinuje esejistický přístup s klasickým výkladem. Martin Pecina je zkušený knižní úpravce, za kterého dostatečně hovoří jeho tvorba. Nebojí se experimentovat, rád používá nová písma a nové papíry. Ostatně i tato kniha je tištěna na nových papírech Olin Natural White a Olin Regular Ivory (ten se také snažím již chvíli vnutit kamarádovi na jednu publikaci) a sázena písmy
Lapture a
Comenia Sans. Jeho tvorba však působí konzistentně a uměřeně, zpravidla v souladu s obsahem, který podtrhuje. A ten, kdo zná produkci nakladatelství Host posledních let, to snad může jen potvrdit.
Pokud si dobře uvědomuji, tak se jedná pravděpodobně o první odbornou publikaci u nás, která se dotýká i fenoménu elektronických knih. Zde se objevují nové problémy a sazba se musí přizpůsobovat nejen jednotlivým formátům, ale i jednotlivým typům čteček. Ostatně doporučuji každému vyzkoušet :)
Možná mi chybí ke spokojenosti s knihou pouze jedna věc. Očekával, že nějaký prostor bude věnován komunikaci s tiskárnou atd. Prostě by mne pouze zajímal autorův pohled. A koneckonců je to jakési završení vzniku knihy.
Nicméně, je tu nové aktualizované vydání Pistoriovy příručky pro nakladatele
Jak se dělá kniha. Uvidím, co se dočtu v ní.
V závěru Martin Pecina píše, že na „obrovskou příručku, která obsáhne všechny aspekty knižní typografie“ nemá prozatím dost zkušeností. Těším se na dobu, až tomu tak bude a až se o ně bude chtít podělit.
03. 05. 2011
Orlando Figes: Natašin tanec
Snad každá knihovna ukrývá svazky, které zůstávají nepřečteny a které oči při výběru schválně míjí. V té mé takových není mnoho, ale najdou se. Dlouhou dobu mezi ně patřila kniha Natašin šátek. Tlustý svazek (576 stran), který vyšel již v roce 2004 v nakladatelství BETA Dobrovský, na nepříliš kvalitním papíru s podtitulem Kulturní historie Ruska, jsem držel v ruce mnohokrát a opakovaně odkládal. Ale nakonec jsem se na podzim do něj začetl a musím konstatovat, že je to pro mne jedno z nejpříjemnějších čtenářských překvapení poslední doby.
Název knihy je odkazem na scénu z Tolstého knihy Vojna a mír, kdy se Nataša najednou impulzivně oddá lidové melodii a procítěně zatančí venkovský tanec. Právě ona je symbolickým obrazem Ruska, ve kterém se lidové prolíná se vznešeným a koexistuje navzájem. Opravdu doslova informacemi nabitý svazek obsahuje jak řadu doprovodného výtvarného materiálu, tak odkazy na primární prameny i odbornou literaturu. Řada detailů je překvapujících (např. vesničané s despektem hledící na Tolstého počínání při orbě, předkládání deníků šlechticů nastávajícím ženám před svatbou atd.). V našem kontextu je také přínosný pohled autora, jehož kulturní zázemí není tak těsně spjato s ruským jako to naše. Stačí si vzpomenout na dubisko, ke kterému se lze přivinout nebo celou druhou polovinu minulého století. Šíře, se kterou Figes téma uchopil, je uchvacující. Poezie, divadlo, hudba, balet, malířství, folklór. Vše na pozadí sociologických proměn společnosti a v širším kontextu. Výborná kniha pro porozumění ruské kultuře, nebo aspoň pro ujasnění v čem všem odlišná a proč tomu tak je.
