Následující řádky jsem napsal pro jeden časopis, ale nakonec v něm nevyšly. Bylo to ještě před peticí, před nikým nedrženým iPadem, atd. Prostě dávno... Ale některé věci mi vadí stále. Aspoň ho zrecykluju tedy tady:
Tak hned na počátku roku nám český literární internet nabízí šťavnaté sousto, v podobě článku Radima Kopáče Co číst? aneb Poznámka k jednomu pláči, který se objevil v Dobré adrese 1/2010. Známý kritik a editor udělal krok ve své kariéře a ocitl se na úřednické židli na Ministerstvu kultury ČR v Odboru umění a knihoven, ze které nyní může rozhodovat o financích přidělovaných na provoz literárních časopisů. Abych řekl pravdu, pro toho, kdo sledoval jeho působení editorské atd., se asi nebude jednat o krok nepřekvapující, ale spíše očekávaný.
Polemicky pojatý příspěvek, obhajující snížení poskytované částky na provoz literárních časopisů, rozdělil časopisy na ty dobré a na ty špatné. A právě toto osobně považuji za chybu, byť jinde může mít i pravdu a dokonce s některými jeho tvrzeními lze snad i částečně souhlasit. Snahu ušetřit skutečně chápu, stejně tak i skutečnost, že to někomu bude vadit. Ale nemohu přejít skutečnost, že podobná kastující a škatulkující slova zaznívají právě z jeho úst. Připadá mi to minimálně pokrytecké, neboť si kladu otázku, zda by jeho dosavadní činnost byla natolik bohatá, kdyby na ni nebyly peníze z různých grantů atd. a kdyby nepsal do dotovaných časopisů. Prostě to na mne působí divně. Minimálně od ministerského úředníka. Již není kritikem, a to by si měl uvědomit.
Reakce, ta tento redakcí časopisu UNI odmítnutý příspěvek, na sebe nedaly dlouho čekat, a tak v Britských listech byl zveřejněn text Ministerské zastrašování Petra Štengla, šéfredaktora Psího vína, a na stránkách nového projektu Deník Referendum shrnutí Jakuba Vaníčka Špatné literární časopisy jsou konečně známy. Výzkumy ukazují, že v případě novin by polovině čtenářů klasický tisk nechyběl. Možná je jen otázkou času, kdy to postupně přestane vadit i čtenářům literárních časopisů a přesunou se na web. Ale bylo by chybou, kdyby se stalo na základě donucení.
Pročítám Kuldovy Moravké národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry a s odstupem a se vší úctou ke Skácelovi a jeho Pohádkám z Valašského království musím prohlásit, že originál je přece jen lepší. Nebo jen syrovější a méně učesaný? Možná.
Tady aspoň něco málo z mého přehrabování se v archivních rukopisech a z chystané regionální publikace literárního obrazu Bystřičky a Růžďky. První pro samé slovo kozař, druhé pro samotný obraz narušující zažitou zbojnickou romantiku.
Neviditelný zloděj – kozař
Ale byli zloději, co se dovedli udělat neviditelnými při krádeži. Říkalo se jim kozaři. – Šel člověk pěkně oděný cestou. Potkal jednoho zdejšího člověka a ptal se ho, šel-li by s ním, že se bude mít dobře. Že se však musí zavázat, kam přijdou, že bude mlčet. Ten slíbil. Vešli do jednoho kvelbu a celý jej vykradli. Obchodník nic nevěděl, ač seděl v tom kvelbě. Tak to provedli na monoha místech. Až přišli do jednoho místa, kde měl kvelb společníkův dobrý známý. Společník načisto zapomněl na slib, a přivítal se s obchodníkem. Bylo po kúzelné moci, už nic nemohli zebrat. Pán se pohněval a společníka propustil, že on takového potřebovat nemůže.
Neviditelný zbojník
I zbojníci se dovedli udělat neviditelnými. Zabili těhotnou ženu, dítko z ní vybrali a uřízli mu ručku s prsty. Šel-li zbojník krast, zapálil ty prsty jako svíčky. Hořely-li všecky ty prsty, bylo mu znamením, že všichni domící spí a krádež se mu povede. Potom šli krast už bezpečně.
Nejlepší fotografický a nejlepší literární časopis roku 2009
Žebříčky populárnosti jsou vždycky ošemetné. Ale koneckonců, kde jinde bych měl prezentovat svůj názor než zde ;)
Shodou okolností je to pro mne jeden a týž časopis: Host.
Po zániku časopisů PhotoArt a Magazínu Fotografie se portfolio časopisů smrsklo, a tak máme DigiFoto, FotoVideo, Digitální foto a PhotoLife. Větší část je věnována spíše technické stránce fotografie. Kapitolu samu pro sebe představuje pak PhotoLife, ale ten jsem si doposud ani přes výhrady (viz http://blog.ondra.cz/2009/12/fenomen-karbusicky.html) nepřestal kupoval.
Za velkou chybu považuji, že se z těchto periodik vytratila fotografie, kterou lze označit za humanistickou. Tu mezeru z výše uvedených zatím nikdo pořádně nezaplnit. Řekl bych, že právě této oblasti fotografie se pravidelně věnuje asi jen literární časopis Host. Sice se jedná v jeho zaměření o okrajové téma, ale portfolia fotografů jsou přítomna v každém čísle. Takže pro loňský rok je v této kategorii pro mne vítězem právě on.
Tištěných literárních časopisů je víc. Někdo říká, že až příliš mnoho, ale já si myslím, že tak akorát. Čas od času má hluché číslo (místy i období) každý z nich (no jo, i do vlastních řad). Sice se snažím sledovat většinu vycházejících, ale je možné, že i tak mi něco možná uniká mezi prsty. Ale i tak, podělím se o svůj názor. Jsem letitým předplatitelem Tvaru, ale letos jsem poprvé váhal jestli v tom mám opravdu pokračovat. No, nakonec jo, ale nevím nevím. Uvidíme v prosinci. Literárky a A2 také nejsou přesně to ořechové, co by odpovídalo mému vkusu, byť A2 beru čas od času na milost. Takže nakonec i tady pro mne vítězí Host, který je následován Souvislostni a Pandorou. Když se tak na to dívám, tak nějak konzervativní výběr. Ale co už.
Právě jsme vydali druhé letošní číslo revue Aluze. Vše jako obvykle najdete na adrese http://aluze.cz
Příjemné počtení.
Obsah čísla:
Poezie
Bill Shields: Americký hrdina
Próza
Herman Charles Bosman: Maraton v Bekkersdalu
Rozhovor
Pavel Zahrádka: Může spotřební kultura nahradit vysokou kulturu? (Rozhovor s Wolfgangem Ullrichem)
Studie
Julio Cortázar: Některé aspekty povídky
Gerald Prince: Ještě k narativitě
Anne Dunnová: Televizní zpráva jako narativ
Daniel Špelda: Po bitvě generálem: Anachronismy v dějinách vědy
Recenze
Jiří Kratochvil: Slib (rec. Dagmar Hábová)
Jiří Kratochvil: Slib (rec. Martin Punčochář)
Petr Sýkora: Básník proti Hradu: neposlušný občan Josef Svatopluk Machar (rec. Petr Hora)
Bohuslav Brouk: Zde trapno existovat (rec. Filip Mikuš)
Umberto Eco: Teorie sémiotiky (rec. Vít Gvoždiak)
Frances Yatesová: Giordano Bruno a hermetická tradice (rec. Daniel Špelda)
Kitty Fergusonová: Tycho a Kepler. Nesourodá dvojice, jež jednou provždy změnila náš pohled na vesmír. (rec. Daniel Špelda)
Marek Hrubec a kol.: Sociální kritika v éře globalizace (rec. Radim Brázda)
Glosy
Zdeněk Mathauser: Vzpomínka na Jana Patočku
Archiválie
Petr Plecháč: Metrická teorie Otto Jespersena
Otto Jespersen: Metrum
Tradiční anketu Lidových novin mám celkem rád. Malé srovnání toho, co čtou druzí a co by mi možná jinak uniklo je užitečné a přínosné. No, výsledek letošní ankety mne trošku překvapil. Samozřejmě, z druhého místa Sešitů mám radost, ale z prvního - ocenění Básní a Povídek Josefa Kostohryze - jsem byl překvapen. V paměti jsem to jméno měl, i pár básní od něj četl. Ale nějak si nevzpomínal, že by zaujaly. Jistě: o těžkém osudu žádná. Snad tedy o důvod víc po letech se vrátit a zkusit to znovu. Ostatně právě k tomu mne vyprovokovala kniha, kterou osobně považuji za svou knihu roku. Ukázala, že s českou poezií to v uplynulém roce věru nebylo špatné. A donutila mne vrátit se k textům, které už jednou ležely na mém stole. Dovoluji si tedy upozornit na antologii Nejlepší české básně 2009, kterou edičně připravili Karel Šiktanc a Karel Piorecký. Ano, už to tu bylo, v padesátých letech, později pokus v letech sedmdesátých. Nyní tedy znovu. A dobře. Už dlouho se mi nestalo, abych měl chuť nahlas kamarádům předčítat vybrané texty a už dlouho se nestalo, aby na základě právě slyšeného šli a knihu koupili. Pořádání antologií a výběrů je nevděčná věc. A i nyní jsem zaslechl hlasy, že by to šlo jinak. Určitě ano, ale pro mne je postačující, že jsem se na několika místech s editory zcela sešel. Na jiných místech mi připravili příjemné překvapení a že místo několika textů bych zařadil jiné, je docela přirozené. Ostatně, příští rok bude mít příležitost někdo jiný.
Zmínku si zaslouží také samotná úprava knihy, která je dílem Martina Peciny, autora typografických sloupků v časopise Host a blogu Typofilos.
A tak na závěr aspoň jednu zařazenou ukázku, báseň Radka Malého se sbírky Malá tma. Tomu říkám angažovaná poezie par excellence. Mnohovrstvá. A cítíte ten smutek?
Prší a Češi opouštějí kempy
Čas plyne dvěma odlišnými tempy
Prší a Češi opouštějí kempy
Dvojhlavé karty, plastový nábytek
Na pláži leží odžitý zážitek
Smutní jak Srbové uprostřed Evropy
Bez moci, moře a Kosova Bez ropy
Zavála bríza Všecko uletělo
A má-li Balkán duši, má i tělo?
Kotorské kočky, hubené a plaché
značkují místa na mapách svým pachem
a kdyby Srbsko stokrát chtělo moře
dostane jenom jizvy Černé Hoře
Na czlit.cz se stále nic neděje. Ale když kouknete sem http://czlit.beta.vizus.cz/, tak nakouknete pod pokličku a uvidíte možnou novou podobu. Jak vidno, tak nová verze portálu by měla běžet na jiném publikačním systému. Místo řešení od PragueBestu bude asi nasazen Vizus.
Už delší dobu sleduju se zájmem stránky slovenského knihkupectví Martinus. Lépeřečeno jeho blog. Stánky jsem znal, na blog jsem se dostal víceméně náhodou, přes zpětný odkaz ve statistikách Textů na dříve zveřejněnou povídku Ádama Bódora. A od té doby se na něj vracím pravidelně, protože je proč. Naposledy třeba kvůli díky videoblogu Daniela Heviera
Znáte podobné stánky českého knihkupectví? Já osobně ne.
Srdečně zveme na Tři setkání v jednom
- s Mojmírem Trávníčkem a jeho novou knížkou vzpomínek V letokruzích naboso,
- se čtenáři, autory a redaktory literárního čtvrtletníku Texty,
- s cimbálovou muzikou vykazující léčivé účinky.
Místo: Knihkupectví Malina Vsetín, pátek 23. října 2009 od 17 hodin, následně v restauraci Snaha
Z výše uvedeného je snad všem návštěvníkům těchto stránek patrné, že jedná o další z našich proslavených literárních večírků.
Poslední měsíce jsou poznamenány permanentní diskuzí o literární kritice, jejím místě v literárním životě a jejím poslání, smyslu. Asi nejzřetelněji se dala sledovat na stránkách Tvaru v polemikách mezi Jiřím Trávníčkem a Petrem Králem (rozhovor, který jsme zveřejnili v jarních Textech, je toho také ozvěnou). Ale značný prostor této otázce věnuje i poslední číslo, kde se k problému vyjadřují Božena Správcová, Karel Piorecký a Jakub Chrobák. Příspěvek posledně jmenovaného (jedná se o upravený text z opavské konference zmíněné v předchozím příspěvku) si můžete přečíst zde:
Osobně nezaujímám vyhraněný postoj ani na jedné straně barikády. A do zákopu se mi taky nechce. Přidám jen jeden svůj periodický postesk: literární kritika mi chybí hlavně v denním tisku. V literárních časopisech ji očekávám automaticky. Byť si je dovedu představit i bez ní (např. Obrácená strana měsíce).
Potkat přátele je milo aneb Mezi námi zvířaty (v Opavě)
Byl to pěkný den. Vlastně dvouden. Ale když se nejdete spát, tak to vždycky počítám za jeden. Člověk aspoň pomaleji stárne. Nechal jsem se zas jednou ukecat a před čtrnácti dny vyrazil s příspěvkem na konferenci. Tentokrát věnovanou literární kritice a konanou v rámci multikulturního festivalu Bezručova Opava.
Konference jak konference, ostatně z ní vyjde časem sborník. Uvědomil jsem si hlavně tu proklatou honbu akademiků za body v bodovém systému. Nebo přinejmenším strach a obavy a částečnou nesmyslnost. A také to štěstí, že se toho neúčastním. Pěkně hluboká propast se otevírá a dna nevidět. Přátelským vztahům na pracovištích, minimálně některých, to evidentně prospívat nebude.
Ale dobře bylo, noční Opava má také něco do sebe. Tak aspoň nějaká ta fotka ze zde a z večerního čtení Lubora Kasala, Boženy Správcové, Petra Hrušky a Jakuba Chrobáka v Café Evžen.
Žebříčky populárnosti jsou vždycky ošemetné. Ale koneckonců, kde jinde bych měl prezentovat svůj názor než zde ;)
Právě jsme vydali druhé letošní číslo revue Aluze. Vše jako obvykle najdete na adrese 
Ostatně právě k tomu mne vyprovokovala kniha, kterou osobně považuji za svou knihu roku. Ukázala, že s českou poezií to v uplynulém roce věru nebylo špatné. A donutila mne vrátit se k textům, které už jednou ležely na mém stole. Dovoluji si tedy upozornit na antologii 
Právě jsme vydali podzimní číslo časopisu 
Srdečně zveme na Tři setkání v jednom
